O podšitosti a přemáhání strachu

Dříve jsem byla poměrně častým čtenářem blogů. Myslím v té době, kdy jsem chodila běhat třikrát týdně (a často se mi nechtělo), kdy jsem četla často i knížku týdně, kdy jsme s Hvězdopravcem sjížděli celou sezónu Dextera za večer, kdy mi vadilo, že se na jídelním stole válejí neuklizené věci, kdy jsem s obavami i nadšením sledovala, na jakou horu mě zase Hvězdopravec potáhne a kdy mi byly všechny děti víceméně na obtíž. Rozplývat se nad upatlanýma ručičkama a dětským žvatláním prostě nebyla moje parketa. Inu, to bylo dřív. Dneska se mi chce jít běhat vždycky, ale ne vždycky můžu, takže se k tomu dostanu tak jednou za měsíc, knížku přečtu jednu za dva měsíce, když děti spí a když neusnu, dokoukáme v klidu jednu epizodu Engrenages, před večeří shrneme na jídlením stole věci tam, kde nebudou talíře, s horami je to jako s běháním a blog čtu jediný. Ten Kulidin o dětech. A mám ho hrozně ráda, protože Kulida píše úžasně o tom, o čem já psát pořád neumím. O těch dennodenních roztomile upatlaných ručičkách a o dětském žvatlání.

Napadlo mě minule, když jsem četla o její dceři lišce podšité, od kdy se vlastně dětem má začít říkat, že lhát se nemá?

Geckulka si s Alicí v ničem nezadá. Už před rokem, když jí nebyl ještě ani rok a půl, přišla na to, že pokud nás při probuzení volá jen tak "pro nic za nic", nesetká se se stejnou odezvou, jako když je k volání důvod. "Chudáčku, tobě vypadl dudlík", litovali jsme Geckulku, že žalostně pláče a nechce spinkat místo abychom ji kárali obvyklým: "pst, spinkej!". A tím začalo svěřepé vyhazování dudlíku a opičky dudu z postele, kdykoli si Geckulka vzpomněla, že nás musí zavolat. "Dudu!" ukazovala vždycky smutně na vysvětlenou. "Dudlidu!", kňourala, když už jsme její podšitost dávno odhalili a Hvězdopravec bručel: "Jestli ten dudlík vyhodíš ještě jednou, nechám ho tam, kde je".

Mimochodem, věta "jestli ještě jednou....poneseš si následky sám", je jako vystřižená z Rousseaua, který praví, že dítě se má učit z přirozených následků svých činů a že když Emil rozbije okno, má vidět, že mu bude zima. Užívání metody přirozených následků mi umožnila pochopit, proč Rousseau dal všechny své děti do sirotčince. "Nechám ho tam, kde je", znamená: "Po půl hodině řevu se pohádáme a dudlík Geckulce vrátíme". Podobně: "Nechceš večeřet, nemusíš, ale budeš mít v noci hlad" znamená: "Budeme v noci vstávat nejméně třikrát a dělat hladovému dítěti lahvičky se sunarem". "Nechceš spát po obědě, budeš unavená" znamená: " Od tří odpoledne se navzájem už ani neuslyšíme pro nepřetržité kňourání Geckulky, která nebude chtít dělat nic, ale neustále bude ono něco vyžadovat". Milý pane Rousseau, metoda přirozených následků je metodou "rodiče, potrestejte se sami".

Ale zpět k podšitosti. Když Geckulka už dávno pochopila, že víme, že Dudu i dudlík vyhazuje sama, přišla s novinkou "kaka" a "mňamňa", nebo-li nemůžu spát, protože mám hlad a hovňouse v pleně. Samozřejmě, že nás párkrát nachytala.

V létě jsme učinili pokus naučit Geckovou na nočník, výsledkem čehož byl jen strašný řev kdykoli se Geckulka pokakala, protože věděla, že bude následovat přebalení a tedy odebrání bobku, který nechěla dát. "Ty jsi kakala, Geckulko?", řeknu, když ucítím cosi, co by mohl být Camembert, ale není, protože doma zrovna žádný nemáme. Když mě Geckulka ignoruje, znamená to, že se nic neděje. Pokud řekne kategoricky: "Non!", je to jasné na sto procent. "Non!", zatlouká Geckulka co to jde a trvá to už měsíce. "Nini kaka!", pokouší se to dokonce občas svést na bratříčka. O to víc mě překvapilo tenhle týden, když Geckulka nemohla po obědě usnout a já, ucítivši neexistující Camembert, jsem opět pronesla onu typickou, stud a meze neznající, mateřskou frázi: "Ty jsi kakala?" "Oui!", řekla Geckulka zkroušeně, rychle si v postýlce sedla a upřela na mě hluboce své velké hnědé oči. "Ano!". Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem ji málem šla přebalit, ale něco mě zadrželo. Přeci jen už nejsem matka začátečník. Postel, siesta, došlo mi. "Ukaž!", řekla jsem a jako hráč ruské rulety jsem rovnou neohroženě do plenky strčila prst (nerodiče v tomto momentu omlouvám, pokud se právě rozhodli, že můj blog definitivně přestávájí číst). Samozřejmě, sucho a čisto. Liška podšitá.

Kromě toho, že Geckulka vymýšlí triky, jak na nás vyzrát, se ale mění v opravdickou osůbku. Je jedno kolikrát jsem tu psala o opravdické holčičce a neviditelném růstu, roste a mění se pořád. Má pořád moc ráda auta a řízení a pozoruje všechno tak dokonale, že když vyjíždíme z domu a Hvězdopravec si zapomene zapnout pás, Geckulka se rozhouká dřív než kontrolky v sedadlech. "Pán, paní, děti", ukazuje mi na svých zánovních angličácích, kde kdo sedí. "Papa, mamá, MUA, Nini!", navrhuje jinou možnost a v zápětí se rozzáří, ukáže na tažnou kouli a řekne: "Papa" a rozesměje se na celé kolo: "Noooon!" Kdo to kdy viděl, aby tatínek jezdil na tažné kouli?

Překvapuje mě, kolik si toho naše holčička pamatuje a říkám si, že možná někdy teď bude mít první skutečnou vzpomínku. "Co bylo v taštičce, co ti dala Maylis?", zeptala jsem se dneska. Maylis je kamarádka z jeslí, která před týdnem dětem přinesla malý dárek, protože slavila narozeniny. Geckulka se na mě dívala a neříkala nic. "Sušenka," pomohla jsem jí. "A co ještě?" "Bobón!", rozzářila se Geckulka a byla tak nadšená, že si vzpomněla, že ji ani nenapadlo, kam že ty lentilky s nápisem "Maylis 2 roky" všechny přišly (jsou schované v kuchyni). "A co ještě?", nedám se. Geckulka se zamyslí: "Balón! Balón kasé!". Balónek! Rozbitý balónek! Že si vzpomene na bonbóny je dobré. Ale že si vzpomene na nenafouknutý balónek, který se mi nafukovat nechtělo, a tak jsem vzala zavděk vysvětlením, že je rozbitý, to už je důkaz, že si Geckulka pamatuje a všechno nám to pěkně počítá. Asi bychom měli přestat být podšití alespoň my.

Protože naše holčička je opravdu veliká. Díky Malému hnědému méďovi, který je pořád její velký vzor, nepláče už u doktora a nechá se prohlédnout, aniž by strejdovi Patrickovi brala stetoskop a křičela: "Non, pa ša!" (ne, tohle ne!). Malý hnědý méďa se přece vůbec nebojí a nechá doktora dokonce, aby se mu podíval do uší, a tak když minulý týden Geckulka kašlala a ve středu  v sedm večer skončila v čekárně u strejdy, Hvězdopravec nezapomněl onu skutečnost naší slečně připomenout - a fungovalo to. "MUA!", ukazuje na sebe Gecková teď pyšně, když čteme o nebojácném Méďovi u doktora. Jak to dělají v zemích, kde Malý hnědý méďa není, to nevím. S úpěchem u doktora jsem začali pomalu litovat, že dle všech informací neexistuje také Malý hnědý méďa jde k holiči, Malý hnědý méďa jí zeleninu a především Malý hnědý méďa kaká do záchodu.

"Šokola, šokola!", volá Geckulka, když jdeme z jeslí kolem pekárny. Pak je škola angličtiny, kam nakoukne a zeptá se mě: "E ša?" (a tohle?). "To je škola," řeknu. "Kyti!", jásá Geckulka u další vitríny. Nejedná se o květinářství, nýbrž o pohřební službu, a Geckulka jejich výklad miluje. Kromě kytiček jsou tam i mramorové tabulky a na jedné je lovec se psem, kteří se Geckové obzvlášť líbí. Následuje kadeřnictví. Gecková nalepí opět nosík na sklo. "Tady stříhají vlásky," řeknu: "Chceš si je jít nechat ostříhat?" "Non!", řekne rezolutně Gecková a jde rychle dál. Po letním zážitku u kadeřníka, kdy Hvězdopravec nakonec odnesl okudlanou Geckovou domů v podpaží, jsme u holiče nebyli a nepovedlo se nám dokonce ani ustřihnout asi dvoucentimetrový zub, který měla Geckulka na krku. Na vlasy se prostě sáhnout Geckulce nedalo. O to víc jsem byla překvapená, když Gecková, zarostlá a s vlasy v očích, v sobotu na známou otázku: "Chceš se dát jít ostříhat?" neřekla nic. "Zdá se, že souhlasí", řekla jsem Hvězdopravci a v sobotu pět večer jsme tedy nasedli do auta a jeli se nechat ostříhat. Zdálo se, že Geckulka si dobu vybrala dobře, protože všude, kam chodíme, bylo plno, ale nakonec mě napadlo dojet do onoho nedávno otevřeného kadeřnictví vedle pohřební služby, kadeřnictví, které je ve značně - pardon - mrtvé zóně vedle nemocnice. Hvězdopravec otočil Dustera a jeli jsme. Ve ztemnělých ulicích okolo nemocnice svítila výloha kadeřnictví a když jsme projížděli kolem, řekl Hvězdopravec: "Běž se zeptat!" Vyskočila jsem jako James Bond a dvěma skoky jsem byla u kadeřnice, která kouřila na pustém prázdném chodníku: "Stříháte malé děti?" Kadeřnice kývla. Palcem ruky jsem Hvězdopravci naznačila, že OK, mission possible. "Pojď si pro ni!", kývl Hvězdopravec.

A tak jsme se ocitli u kadeřníka. A víte co? Geckulka ani nemukla, seděla sama na křesle, upřeně se na sebe dívala do zrcadla a bylo vidět, jak zatíná zuby a snaží se, protože se ve skutečnosti bojí. Myslím, že jsem na ní ještě nikdy nebyla tolik pyšná. A tak nevím, kdy začneme Geckulce říkat, že lhát se nemá, ani jak to nakonec uděláme se záchodem, ale začínám si být poměrně jistá, že to všechno přijde, až bude ten správný čas.

Jak miminka cestují

Na Dušičky jsou ve Francii dva týdny prázdniny, a protože mi tenhle rok zbylo hodně dovolené, vzala jsem si týdny oba. A tak jsme měli dost času nejen na to se dospat během týdne v Pyrenejích na chalupě s Drahoumatičkou a Gregem, ale také na týden úplně opravdické dovolené. Zrníček sice jako ani ne šestinedělní miminko strávil dva týdny v Pyrenejích, a pak týden hodinu od Zvonokos na dovolené s Golemky a Brašulí, ale v Pyrenejích je to přeci jen chalupa a hodinu od Zvonokos je to zase za humny, a tak se to vlastně jako cestování nedá brát. Zato týden na pobřeží Atlantiku, to už přeci jen cestování trochu je.


Nevím, co si o tom všem myslel Zrníček, ale já jsem při vstupu do pronajatého domku kousek od oceánu pocítila něco jako skutečný návrat do života před vším tím těhotněním a porodem, něco jako když konečně oblečete předtěhotenské džíny nebo usnete pohodlně na břiše. Hvězdopravec šel vykládat věci ze střešního kufru - asi jako jediná rodina na světě jsme si s druhým dítětem pořídili i menší auto a Autojakokrávu nahradil Duster a Dusterův malý kufr pak největší střešní kufr na trhu - Geckulka v garáži spatřila jídelní židličku a začala trvat na tom, že si do ní chce sednout, i když se do ní se svými patnácti kily nevešla a já jsem zatím vytvořila z kuchyňského stolu přebalovací pult a vyměnila ten den asi stopadesátou plenu. Z čehož vyplývá, že návrat do starého života se rozhodně nekonal. Náš pronajatý domeček byl v jednom z nejplacatějších francouzských regionů, protože jestliže Geckulka má kilo patnáct, Zrníček má krásných osm, a kdo se s tím má tahat do kopců. A tak plán zněl, že budeme jezdit na kole, neb ve vozíku se těch třiadvacet kilo dětí lépe táhne. 

A fakt, že jsme byli v placatých Landes, nebyl změna jediná."Ta paní za náma je s těma dětma sama?", ptám se diskrétně v restauraci Hvězdopravce hlasem, jakým jsem kdysi říkala: "hele, nejsou to ti lidi, co s náma byli včera na vrcholku?". Hvězdopravec se podívá a řekne: "Ne, je s ní i chlap." a v zápětí dodá: "A všechny ty děti vypadají jako jejich." "Kolik jich je?", ptám se, protože se mi zdá, že mi za zády sedí jenom děti a paní mezi nimi pobíhá a rozdává jim jídelní listky. "Šest", říká Hvězdopravec a já koutkem oka zjišťuju, že se paní nějak podezřele nadouvá tričko. Svěřuju se Hvězdopravci a on se svého místa pozoruje, zatímco zabraňuje Geckulce, aby se zmocnila jeho nože, protože nože Geckulku moc zajímají. Potvrzuje moji hypotézu. Šest a sedmé na cestě. Zrníček se zatím budí ve vozíku, tak ho vyndám, strčím mu do pusy prso a druhou rukou se pokusím Geckulce nabídnout ke karbanátku kousek zeleniny nebo aspoň hranolku. "Salá!", spokojeně hlásí Geckulka a bere rukou kousek salátu: "Guté, mamá!" Ochutnej maminko! Nejlepší obrana je útok. "Nejdivnější je", říká Hvězdopravec o chvíli později, zatímco už dvacet minut čekáme na moules frites,  a zatímco mě Geclkuka tahá za nohu, abych si s ní šla hrát na pláž a zatímco Zrníček nechce být ve vozíku a jedině v rukou a sedět, protože mu je úplně jedno, že miminka se přece nesmí posazovat, a snaží se na uchopit všechno, co je v dosahu. "Nejdivnější je, že to celý vypadá bejt úplně pod kontrolou." V restauraci je s námi nejméně deset rodin, které zoufale čekají už dvacet minut na moules frites, a všude je to více či méně panika. Jen u stolu se šesti dětmi, z nichž nejstaršímu je možná deset a nejmladšímu zcela jistě ani rok, je klid. A my s Hvězdopravcem už nepozorujeme, jak kdo lyžuje nebo jak kdo leze, pozorujeme, jak kdo zvládá jednou rukou skládat puzzle, druhou utírat pusu a přitom jesliže ne duchaplně, tak alespoň víceméně koherentně konverzovat s druhým rodičem. "A jsou tu na kole!!", dodávám, když konečně připojujeme vozík, do kterého se cpe Geckulka hlava nehlava a v té nekontrolované chvíli Zrníček konečně něco nahmátne a pevně sevře a pokusí se nacpat si to vší silou do pusy, a to něco jsou Geckulčiny vlasy, takže se ozve příšerný jekot a celá ta stohlavá rodina vedle nás se otočí a zírá. "Vypadají jak pařížský katolíci", tahá nás Hvězdopravec z pocitu, že jsme žabaři. A vzpomeneme si na Katolíkovi, které jsme kdysi dávno, někdy v minulém životě, potkali při přechodu Oetztalských Alp, ještě jednou nad tím vším zakroutíme hlavou a jedeme na skluzavku, kterou Geckulka spatřila svým ostřížím zrakem na druhé straně jezera z terasy restaurace, skluzavku, na kterou bude chtít vylézt a následně z ní nebude chtít sjet dolů, ale kterou nemůžeme vynechat, pokud ten den chceme ještě něco ujet. Osobně by mě zajímalo, zda by majitel titulu Vítěz Tour de France byl takový chytrák i s vozíkem za kolem a křikem: "Mňamňa!" "Titi!!!" (dudlík, vypadlý, ztracený),  "Nunu!!" (méďa, vzteky zahozený), "Kaka!" (plenka, třeba zkontrolovat a eventulně vyměnit) a vůbec tím vším, čím nás Geckulka častuje, zda by měl dost dechu na to, aby šlapaje otočen dozadu stihl volat: "Ne, Geckulko, netahej Zrníčka za ruku!"a vůbec, zda by byl schopen vyrazit ráno se všemi autíčky, plenkami, sušenkami a piknikem, méďou, vodou, mapou na správně dosažitelných místech (méďa, autíčka v dosahu, sušenky, plenky a piknik mimo a voda a mapa v dosahu rodičů). 

Geckulka udělala za dva týdny prázdnin skutečné pokroky. Především na nás doslova vybalila spoustu nových slov a úměrně s tím se snížila její tendence kňourat nebo se vztekat. Což je úleva, protože Geckulka má to, čemu říkám permanent humor voice control, permanentní hlasová kontrolka nálady, tj. Geckulka se směje, mluví, kňourá nebo ječí pořád. Potichu je jedině, když spí. Takže nárůst počtu vyslovených slov na úkor kňourání a ječení je opravdu úměrný. Nevím, jak je možné, že když ji koupu nebo s ní sedím u stolu, dokážeme vést nepřetržitou konverzaci, ale je to tak. Zní to asi nějak takhle:
"Mamá?"
"Copak je?"
"Je jogu, mamá. Je marme"
"No ano, máš jogurt a marmeládu"
"Mmmm, je bon! Je kulié, mamá!"
"Ano, to je lžička".
Geckulka si nacpe lžičku do pusy, drží ji zuby a směje se.
"To se nedělá!", řeknu já.
"No no no no no!", řekne Geckulka lžičce.
"Jez," řeknu já. Vím, že všechny tyhle mateřské pokyny jsou k ničemu, ale pořád dokola říkám "jez, pojď, šup, utíkej, nekřič, sedni si" a jediný výsledek je ten, že Geckulka pak důležitě řekne méďovi "Poť nunu!" nebo poručí důrazně svému čtyřměsíčnímu bratříčkovi: "Asi tua! ASI TUA!" - sedni si!
"Mamá?", vytrhne mě Geckulka z mých myšlenek.
"Ano?"
"Je pie!" A Geckulka hadí žena položí na stůl nohu.
"Ne, nohy se na stůl nedávají", řeknu já.
"Je duhá!" řekne Geckulka a vzorně mi pod stolem ukazuje druhou nohu. Pak se na mě podívá: "kafé mamá!"
"Ne, maminka si nemůže dát kafíčko", řeknu já. "Je večer. Jez. Nebo se jdeme koupat."
"Je pijo, mamá!" nedbá Geckulka.
"Pivo maminka nemůže," vysvětluju: "Aby Zrníček mohl bumbat."
"Je dlo, mamá!" nabízí mi Geckulka alespoň vodu.A tak pořád dokola.
Geckulka mluví, mluví a mluví."Božů mamá!", říká, když vyleze ráno z postýlky. "Božů!". "Ahoj Geckulko," řeknu já. "Sa va mamá?", ptá se Geckulka a já si navzdory otahanému pyžamu a peřinám, které nutně potřebují převléct, připadám jako ruská aristokratka z devatenáctého století. "Sa va", odpovídám, protože dost dobře nevím, jak má Mamá odpovědět na zdvořilostní otázku "jak se máš?" zdvořilostně česky. "Sa va Geckulko?" "Nooooo!", řekne naše holčička s úsměvem baziliška. A nepřetržitá konverzace může začít.

Zdá se mi, že o prázdninách Geckulka také přišla na to, že Zrníček jednou vyroste a už nebude jenom miminko. "Je Nini jogu" "Je Nini paté" a dokonce "Je Nini šokola", nabádala mě Geckulka, abych našeho osmikilového kojence nakrmila jogurtem, paštikou nebo dokonce i čokoládou. "Nini je miminko", řekla jsem: "Miminka pijou mlíčko. Ale počkej, za pár měsíců bude Nini jíst kašičku, a pak bude jíst jako ty." "Nooooo!", řekla Geckulka s výrazem, který užívá vždycky, když ví, že si z ní děláme legraci. "Opravdu," řekla jsem. Geckulka se zamyslela, a pak jí to docvaklo. Roste jí doma konkurence.

A tak začalo více či méně dobrosrdečné škádlení. "Je pučí Nini dudu", bere Geckulka pravidelně Zrníčkovi jeho usínáčka. "No no no no no Nini!" kárá velká sestra svého malého bratra a rve mu z pusinky pracně ulovenou králíčkovu nožičku. "No no no no titi!", zmocňuje se jeho dudlíku. Děti mají dudlíky stejné, protože Geckulka byla od narození dudlíkový narkoman, a tak jsme se nikdy nepokusili velikost 0-6 měsíců nahradit velikostí 6 měsíců a více. A když jsem asi před rokem místo modrých a růžových dudlíků 0-6 koupila v lékárně červené a žluté 0-6 - jiné neměli -, Geckulka je rezolutně odmítla a dala nám najevo, že nejde jen o to, jaké je v ústech, ale též o to, jak to celé vypadá. Zdědil je tedy Zrníček a netrvalo dlouho a žluté a červené dudlíky nabraly na atraktivitě. Velkou výhodou toho celého je fakt, že stačí, když najdete jakýkoli dudlík a máte vystaráno, protože Geckulka je jen dokladem toho, že zakázané ovoce chutná nejlépe a Zrníčkovi je zase barva naprosto šumák. A nevýhodou je, že pokud se to někde zadrhne a máte dudlík jen jeden, stojíte před volbou vskutku Sophiinou. Komu ho dát? A vězte, že nejednou ho dostane dvouletá Geckulka, protože co se týče dudlíků, zdá se, že Zrníček má mnohem větší rozum.

Když jsme nejezdili na kolech, jeli jsme skoro hodinu cesty na jih k oceánu na trh s rybami a podívat se na rybářské lodě. Pršelo, Geckulka se brouzdala v loužích, táhla se s pytlíkem plným ústřic, Zrníček spal v kočárku a jak se stmívalo, rozhodli jsme se, že se projdeme po mostíku k majáku a podíváme se na západ slunce. Byl zrovna příliv, pod mostíkem bouřily vlny, já jsem tlačila kočárek a Hvězdopravec hlídal Geckulku, aby se nepřibližovala k zábradlí. Geckulka se sklonila, aby se na ty burácející vlny podívala alespoň skrz prkna mostíku, a v tom se to stalo. "Titi!!!!" "Titi!!!!!", zakřičela Geckulka a Hvězdopravec i já jsme viděli, jak růžový dudlík padá, odráží se od prken, nadskakuje a znovu padá, padá, PADÁ!!! přímo mezi prkna a mizí dole ve vlnách. "Titi dans lo!!!", ječela Geckulka a nám nezbylo než jí vysvětlit, že ač jsme rodiče naslouchající, do oceánu skákat nebudeme. Geckulka to vzala obvyklým klidem: "No! No no no titi!!!!" hrozila oceánu ve svojí růžové pláštěnce. "No! Mua titi! Mua!" Můj dudlík! MŮJ! Nic nepomáhalo vysvětlování a vymýšlení historek, co všechno se dudlíku stalo. Geckulka křičela a já se nakonec podívala do kočárku, jestli Zrníček spí. Zrníček není narkoman, dudlá jen, když chce usnout nebo je ve stresu. "Mua!!!!", zaječela Geckulka a Zrníček otevřel oči a začal plakat. Byl ve stresu a chtěl spát. A tak celou cestu zpět vzadu v autě hlasitě dudlal a Geckulka křičela. A ačkoli doma maminka vykouzlila z rukávu nový růžový dudlík, naše princezna  se v noci dvakrát vzbudila s jekotem jak kdyby jí dudlík brali.

O dva dny později jsme seděli na promenádě nad oceánem a jedli palačinky. Zrníček jako obvykle sušil ústa a seděl Hvězdopravci na klíně. V puse měl červený dudlík. Geckulka dováděla kolem, jedla, ukazovala nám svoje botičky, lidi kolem, přikazovala méďovi, ať si stoupne a ukazovala mu, kde je voda, když tu přistoupila k Zrníčkovi, bleskurychle se zmocnila červeného dudlíku a utíkala k zábradlí. Zastavila jsem ji na poslední chvíli. "Titi dans lo!", navrhla mi Geckulka hlasem, který jasně prozrazoval, že ví, že návrh neprojde. Škoda. Však mohl Zrníček vidět, jak je to příjemný, když někdo vedle vás dudlá, zatímco váš dudlík spadl do oceánu. 

A tak tedy teď cestujeme. Naložení po střechu a kufr nad ní, s dudlíky rozesetými po všech koutech, sušenkami rozdrobenými na dně kapes, s plenkami v každém batohu, s jazykem na vestě a hlavou, co jde kolem, mezi dětskými hřišťmi a oceánem, mezi sbíráním žaludů a kamínků a vrcholky nebo alespoň průsmyky hor, a jsme rádi, že jsme všichni spolu, protože i s tím braním dudlíků a s káravým "no no no!" jsme skutečná posádka.