Uf!

Den před mými narozeninami si Geckulka vrazila do paty kousíček skla. Vrazila si ho tam v naší kuchyni a upřímně řečeno, jsem překvapená, že se to stalo až na úplném konci léta. Letos bylo horko. Geckulka se naučila říkat "koupa" a "meňé" (koupat se, se baigner, ale B jí moc nejde), při pohledu na jakoukoli fontánu kdekoli ze sebe rvala šatičky a křičela "maillot" (plavky) a pokaždé, když vyšla z domu, klepala si na hlavičku a dožadovala se "čapú" (chapeau, čili klobouček). Léto jsme tedy strávili u vody ve Zvonokosech, u vody v Pyrenejích a také u vody v Quinsonu, protože jak bystrý čtenář ví, miminka musejí cestovat, a tak Zrníček podnikl svoji první dovolenou ještě v šestinedělí.

Název "Uf!" je ale volen právem a nelze než nepřiznat, že Šílenství u nás obcházelo vytrvale a že jsem měla možnost si položit několikrát otázku, jak je možné, že většina rodičů svoje děti nezabije a postupně ve mně vzniklo přesvědčení, že vlastně kdokoli, kdo zvládl z dětí vychovat alespoň trochu psychicky stabilní jedince, by měl dostat přinejmenším čestnou legii. Přitom ten, kdo nám v létě zvyklal některé naše jistoty, nebyl kupodivu Zrníček.

Geckulka bratříčka přijala s radostí a láskou. Když se Zrníček kojí, rve ze sebe naše princezna bodýčko a dává napít čemukoli, co leží okolo - medvídkům, panenkám i ohavné žábě, která říká "miluju tě" a "jeden, dva, tři jsou čísla". Ukazuje Zrníčkovi hračky a když bratříček pláče, běží pro mě nebo mi navrhuje, ať mu dám napít. A chce ho pořád chovat. Ale hned potom se v ní projeví paní vychovatelka. "Ne, ne, ne!", bere bráškovi důležitě hračku, kterou mu právě půjčila. A především, velmi rychle pochopila, že se musí postarat o to, aby se bráškovi nedostávalo nějak nezdravě moc pozornosti. Čím míň, tím líp, doslova. A to v kombinaci s obdobím vzdoru, nazývaným též psychology "dětská puberta", růstem dolních špičáků a venkovními teplotami šplhajícím ke čtyřicítce a vnitřní okolo třicítky udělalo z naší milované Geckulky prakticky na dvě hodiny denně (ve dvou hodinových blocích) příšernou fůrii, která křičí, kope a mlátí okolo sebe hlava nehlava. Jako obvykle jsme dostali spoustu rad na to, co s tím, a také ujištění, že "v tomto věku je vztek normální". Poté, co chytré hlavy příbuzných a kamarádů ale viděly Geckulku v akci, získaly obvykle úplně stejně vyčerpaný výraz jako my a obvykle byl zmíněn psychiatr. Začala jsem číst Francoise Dolto a žehrala tomu, kdo vynalezl prarodiče. Francoise Dolto psala mimo jiné o tom, že vzteklé děti by si měly hrát s vodou, a tak jsme Geckulku máčeli co to šlo - na to bylo to vedro dobré - a bylo nám úplně jedno, že si to promenáduje pyrenejskou vesnicí pak jen v plence.

Zrníček mi zato konečně objasnil, jak je možné, že mi jedna moje kamarádka kdysi řekla, že toho na mateřské hrozně přečetla. S Geckulkou novorozencem se totiž nedal často ani přečíst čas na hodinách, které svištěly jako o závod. Zrníček zato spokojeně baštil a spal a rušil ho jen občas nějaký ten zádrhel v tranzitu, a i ten Zrníček řešil tak, že se zaťatými dásněmi (zuby nemá) tlačil a jen tiše a nespokojeně vrčel. Záchvaty jeho sestry ho nechávaly úplně klidným, takže zatímco Geckulka tloukla hlavou do podlahy nebo kousala do futer dveří, zatímco Hvězdopravec usoudil, že jediný způsob, jak to přežít, je použít sluchátka od křovinořezu, který si koupil a který ležel nepoužitý před domem, Zrníček seděl v klidu v židličce a spokojeně usínal a to, že není hluchý, bylo poznat jen z toho, že ho naopak budilo ve ztichlé kuchyni cinknutí příborem. "Jestli mi ještě někdo bude někdy vykládat, že děti narozené císařem jsou klidnější," řekl Hvězdopravec: "rozbiju mu hubu."

Geckulčin bouřlivý emocionální vývoj nám kromě velmi nepříjemných záchvatů vzteku přinesl ale také nepoměrně roztomilejší překvapení, a to fakt, že naše holčička je regulérně zamilovaná. Objektem její lásky je Malý hnědý méďa, hrdina seriálu časopisu Pomme d'Api. Geckulka mu říká "nunu" a spolu s ním se postupně stal Geckulčinou láskou i reklamní medvídek od parfému Musti, který asi v šesti měsících darovala Geckulce její prababička. Doufám, že z nebe vidí, jak se její vnučka na méďu culí, posadí ho vedle sebe na gauč a tónem, kterým by puberťačka pronesla k objektu své lásky, jenž ji právě polil schválně vodou, něco jako "teda ty jsi ale úplně blbej", Geckulka  hledí na méďu a směje se: "Nunu...". "Nunů!", dožaduje se pak neustále, abychom jí buď pustili Malého hnědého méďu v televizi, což děláme zřídkakdy, a tak musí Geckulka vzít zavděk alespoň knížkami, kde se její idol koupe, dává pusinky mamince, někdy se zlobí nebo si pozve domů kamaráda a ukazuje mu, jaký má pěkný kamion a kde se splachuje záchod. "Ankór nunů!", křičí Gecková z krosny, když jdeme na výlet, a já musím vymýšlet sto padesátou historku o méďovi.

Třeba tu, jak si vrazil do nohy střep. Fakt je, že zaražený střep v noze den před mými narozeninami, na které jsem v tom mumraji doma málem zapomněla, mě jen utvrdil v mém přesvědčení, že od narozeninového dne je třeba chtít především co nejméně řevu a kňourání. Střípek byl tak malý, že nebyl ani vidět, zkrátka se nedal najít, ale naše čtrnáctikilové dítě kategoricky odmítalo jak se jen dotknout nohou podlahy, tak si na nohu nechat sáhnout. Celé páteční odpoledne jsme tedy Geckulku museli nosit. Druhý den, v sobotu, tedy ten můj narozeninový, jsme se vydali za strejdou Patrikem, naším doktorem. V čekárně Geckulka najednou začala běhat, protože v čekárně byl olezlý a olepený autobus Babar, erární hračka osahaná tisíci ručkami plnými mikrobů, autobus, který Gecková miluje a pokaždé se ho pokusí odnést z čekárny domů a velmi se zlobí, že jí to nechceme dovolit. A jak viděla Babara, tak se k němu rozběhla, střep nestřep. Jen jsme se na sebe s Hvězdopravcem podívali: "Divadlo", zakroutil Hvězdopravec hlavou. Strejda Patrik určitě bude rád, že nás s podobným divadlem vidí v sobotu ráno. V ordinaci bez Babara si ale Gecková naštěstí vzpomněla, že ji strašně bolí noha a chodit přestala. Strejda Patrik na kopající a zmítající se Geckové nic nenašel, doporučil nám dávat mokré náplasti, že se to třeba vyloučí, a řekl, že pokud bude problém přetrvávat, v pondělí nás pošle na rentgen. Gecková si doma každou náplast hbitě strhla. Kolem oběda jsme si všimli, že v botech a ponožkách si Gecková náplast nestrhne a chodí. Protože byly moje narozeniny, jako dárek jsem dostala, že jsem nemusela jít dávat spát kňourající Geckovou a odpoledne jsme se jeli koupat. Jeli jsme na kole, Gecková a Zrníček vzadu ve vozíku. U rybníka jsme zjistili, že Gecková stihla vozík za deset minut jízdy počurat. Než Hvězdopravec vyndal z vozíku počurané sedátko a než ho vyčistil, viděla jsem podle nadouvajícího se kopečku na Geckulčiných plavkách, na konci léta prakticky shnilých, že máme další nadělení. Ještě, že jsme nejeli na veřejnou pláž, pomyslela jsem si, a jako každá zasloužilá matka jsem šla dáreček vyhodit z plavek do rákosí a omýt zadnici. Geckulka jako obvykle hovínko nechtěla dát - výsledek naší naprosto marné snahy naučit ji na nočník je ten, že kromě toho, že chodí doma s dětským prkýnkem na hlavě a říká "čapú, čapú" (překlad viz první odstavec), je ten, že chce výkaly ponechat u sebe a odmítá se nechat přebalit - a utíkala mi pryč, střep nestřep. Pak začalo pršet, a tak jsme jeli domů. "Uděláme si aspoň nějakou narozeninovou večeři, jo?", řekl Hvězdopravec a já navrhla, abychom objednali sushi, o kterém jsem snila celé těhotenství. "Při našem dnešním štěstí nám po něm bude špatně", prohlásil Hvězdopravec, ale souhlasil. Při tom našem štěstí ale měly všechny sushi restaurace s odnosem zavřeno kvůli letním prázdninám, a tak jsme si k šampaňskému dali pizzu. Děti spaly. Co si jako matka dvou dětí více přát.

A protože moje narozeniny označují vždycky konec léta, můžu si vydechnout: "Uf!". Od úterka je Geckulka opět v jesličkách - v pondělí jsme byli na rentgenu, který ukázal, že žádný střep v noze nemá, ale když si vzpomene, chodit nechce pořád - a já jsem konečně pochopila, co bylo míněno zde vloženým vtipem, který jsem kdysi zahlédla v jakémsi časopise (pro nefrancouzštináře: první obrázek "den před prázdninami", druhý "den před začátkem školního roku"). Bylo to intenzivní léto, ve kterém jsme pomalu, pracně a ne zrovna s ledovým klidem každý našel svoje nové místo. Teď mám ještě dva týdny na to, abych si po oněch prázdninách odpočinula a hlavně si užila Zrníčka, který je tak vzorné miminko, že s ním dokážu klidně i napsat blog. Zkrátka, teď mi nastává ta správná mateřská dovolená, než budu muset zase zpátky....do Blázince.