Ve finiši

Myslela jsem si, že na mateřské budu psát o něco víc než v dobách, kdy jsem chodila do práce - připadá mi to už jako věčnost - ale znáte to. Koncem dubna měl Hvězdopravec dva týdny prázdniny, a tak jsme pořád někde chodili, včetně výpravy do kaňonu v Oppedette, kam jsme všichni tři a půl sešplhali, pak tu byli týden Golemci, které jsme zase vzali kam jinam než do Oppedette, tak jsme zase sešplhali, a celé to volno bylo zakončené celodenním rodinným pochodem v Callanques, kde už jsem se nemusela bát ničeho, protože Zrníček byl donošený, pokud by se mu chtělo vyklouznout někde cestou. Tolik k tomu, že konec těhotentství tentokrát není až zas taková Annapurna, je to spíš takový Říp po vepřoknedlu, a že Zrníček má nachozeno. Zkrátka, do Provence nám dorazilo jaro, a tak, jak říká jeden můj pacient, nehrozí, že by na nás spadla střecha.

Když zrovna nechodíme někde po místních horech a dolech, jsme doma na zahradě. Náš dům má velikou zahradu, tak velikou, že bychom si bez ostychu mohli otevřít kemping, a tak je na ní dost místa pro Geckulčinu houpačku, pískoviště, klouzačku i chaloupku, pro olivový háj, pro travnaté prostranství velikosti menšího fotbalového hřiště, pro zeleninový záhonek, pro fíkovníky, pro neplodnou hrušeň, pro garáž, ve které se opět neparkuje, a v neposlední řadě i pro kompost. Se zahradou, zjistila jsem, je to tak trochu jako s dětmi: každý má nějaký názor. Co je ale dobré se zahradou, je fakt, že na rozdíl od dětí je poměrně lehké nechat lidi přiložit ruku k dílu, ať ukážou, co umí. A tak nám Gregoire, přítel Drahématičky, uřezal větve u mrtvého ořechovníku, můj táta posekal celé to fotbalové hřiště, Guerric onehdy ořezal olivovník, Didier zase zrýpal záhonek pod terasou, zkrátka, dospěla jsem k názoru, že lidé, kteří mají pěkné zahrádky, jsou lidé, kteří mají často návštěvu, která se "na to nemůže v klidu koukat". Zvlášť zahradníkům začátečníkům jako Hvězdopravec a já se pak od kafíčka či sklenice růžového naopak kouká velmi pěkně.

Jestliže jsem pěkně prokoukla choutky našich návštěv řezat a plít, skutečná Pandořina skříňka lidské duše se otevře, když se návštěva přiblíží ke koutu za fíkovníkem, kde se schovává náš kompost. Podle vášní, které ta dřevěná krabice naplněná až po okraj budí, by člověk řekl, že věčný koloběh života, rození a smrt, pučení a tlení, dozrávání a odkvétaní, je tak bytostnou součástí lidského Já, že když nejde o kompost, jde o h....o a že kompostování či nekompostování jistých věcí je rovno hrdelnímu zločinu. Válka v Sýrii? Problémy Evropy? Názory na výchovu dětí? Ne. Jestli chcete vyprovokovat opravdu vášnivou debatu, dostat se lidem pod kůži a dozvědět se něco o jejich intimitě, sezam je jen jeden. Řekněte: "kompost". A tak víme, co dávají do kompostu Hvězdopravcovi kolegové - jeden za tímto účelem doma dokonce zřídil doma suchý záchod -, co tak dávají Sylvanovi kamarádi - ti mají nejen suchý záchod, ale dokonce i speciální suchý záchod pro sebe, kdo jedí jen bio, a druhý pro návštěvy, které bio nejedí -, co tam dává Drahámatička a že Didierův kompost jedí slepice, víme také, že kompost tatínka Jeana jedí kanci a nejspíš i krysy, které se konečně vystěhovaly z garáže ven, zkrátka, víme toho víc, než co bychom vědět chtěli. "Nechte náš kompost na pokoji!", opakoval Hvězdopravec do únavy mojí mamince, která tvrdila, že naopak do kompostu nepatří nic jiného, než tráva, větve, hlína a slupky od brambor, že náš kompost zatouchá a že se nám do něho nastěhují krysy, pokud budeme dál tak nevědomí a budeme do něj házet slupky od pomerančů. Vášnivé debaty o tlení a hnití se nesou provensálskou nocí a já žasnu, co jsem až dosud jako naprostý nezahrádkář ignorovala: že kolik je na světě lidí, tolik je na světě kompostů a pomalu už chápu, proč když do google zadáte vyhledat "kompost", vybafne na vás stovka poloprofesionálních stránek a blogů zcela zasvěcených jen onomu jednomu jedinému.


Když nechodíme po výletech, ani nenecháváme návštěvy řádit na naší zahradě, užíváme si klidu doma na venkově. Klidu, řekla jsem? Nedávno jsem vám psala o hadovi, který se objevil pod dřezem a o němž jsem se domnívala, že nás zbaví problému s myšmi. Nezbavil. Problém hadů je ten, že jejich konzumace myší je evidentně přiliš pomalá na to, aby bylo hadů víc než myší, a tak nás jedné březnové noci probudilo škrabání u nás v ložnici, o němž jsem si ani v polospánku nemohla myslet, že je na půdě. Nebylo. Druhý den jsem přinesla domů osm zbrusu nových pastiček, o nichž Hvězdopravec prohlásil, že jsem jich koupila moc. Dal dvě pod vařič v kuchyni a následující ráno si liboval, že všechny dvě myši, které jsme měly doma, chytil na kus abondance, 18 euro kilo, kterou jsme zapomněli pár měsíců v lednici a která byla sama o sobě tak trochu smrtonosnou zbraní. Já jsem odjela do práce, Hvězdopravec dal do pasti další kus sýra a posadil se ke stolu. Ještě ani nedosedl a zaslechl, jak past sklapla potřetí. Představa, že všechny dvě myši jsou chycené tím vzala za své, osm pastí najednou nebylo dost, abondance smrděla zpoza všeho nábytku, u kterého nehrozilo, že pod něj Geckulka bude strkat ručičky, aby vyndala zapadlý dudlík, a po týdnu jsme mohli konstatovat, že jsme bydleli s pěknou myší rodinkou. Ucpali jsme díry vedoucí do sklípku za domem a od té doby máme od myší pokoj.

Od myší. Náš dům nemá jen velikou zahradu, ale i velikou terasu, což je ideální, když máte doma dítě. Výhoda terasy jako máme my je ta, že je jedno, jak moc Geckulka drobí, co všechno vylije a rozpatlá, pěkně všechno necháte, jak to je, a do rána to mravenci uklidí. "Je, je!" ukazuje mi Geckulka na schodech, jak se to tam po její svačině jen hemží, jeden táhne drobek buchty sem, druhý kus zatuhlého jogurtu tam, přesně jako ve Cvrčkovi a mravencích, jen žádný mraveneček neleží nikde na unavený na nosítkách, pracujou všichni do jednoho a my dvě točíme palci mlýnek. Jenže, znáte tu pohádku, i na Cvrčka došlo a nebýt toho, že ho hodní mravenci vzali do mraveniště a "dali mu hami hami", tak bůh ví, jak by to s ním dopadlo, s lenochem. A tak jsme netočili palci dlouho a mravenci se z terasy přestěhovali přímo k nám domů. Štrádovali si to obývákem sem a tam v celých procesích a nosili drobečky. "Je, je!", volala Geckulka šťastně dneska ráno u snídaně a ukazovala mi, že po stole leze mravenec. Koncem dopoledne už obstojně zvládala říkat "fourmi", tj. mravenec. Český výraz je moc těžký,  ale "fourmi", to zní skoro jako "umýt", a to Geckulka umí, protože mytí ručiček je jedna z jejích oblíbených činností. "Je, je, umi, umi!" volala na mě naše krasavice, když se vzbudila ze siesty a jakmile jsem došla do obýváku za ní, musela jsem jí dát za pravdu. Od dveří na terasu vedla mravenčí dálnice - skutečná dálnice - až ke stolku u kanape, na kterém ležela otevřená a naštěstí prakticky snězená krabička belgických pralinek Jeff Bruges. Mravenci zkrátka mají dobrý vkus a jsem si jistá, že ten mravenec průzkumník, který krabičku našel a v mraveništi o ní pak referoval, dostal mravenčí metál.

A Hvězdopravec dostal metál za odmravenčení domu vynesením belgických pralinek na schody před terasu. Čokoláda tekla v odpoledním slunci, černí mravenci ji rychle nosili do mraveniště pod schody, a pak na pralinky přišli také rezaví mravenci ze záhonku, a pak začal skutečný mravenčí boj a znáte to, když se dva perou, třetí se směje. Jen jsem zvědavá, jaká havěť se k nám nastěhuje teď. Když jsme se vrátili s Geckulkou z porodnice, zjistili jsme, že u nás bydlí kočka, která si udělala pelíšek v mém čtecím křesle, tak víme, že možnosti tu ještě nějaké jsou.


A tak nám plyne čas a my čekáme, kdy že se Zrníček tedy uráčí. Geckulka se na bráchu moc těší, pusinkuje a hladí mi bříško, otírá ho opičkou Dudu, strká mi dudlík do toho, co kdysi býval můj pupík a volá "mimi! mimi!", ráno ve sprše mi nosí lahvičku se vzorkem odličovače od Vichy a dělá, že mi natírá a masíruje břicho, zkrátka, Zrníček si zatím lepší sestru nemohl přát. A do dvou týdnů by se měli konečně oba poznat tváří v tvář. Tak nám držte palce, ať to jde jako po másle.