Veselé Velikonoce

Když se rozhodnete žít v cizí zemi, neujdete tomu, aby vám občas někdo nepoložil otázku "a cítíš se pořád jako Češka?".  Co to vůbec znamená, cítit se jako Češka, není mi občas zcela jasné. Znamená to cítit se podobně jako ostatní Češky a Češi? Co to "podobně" vlastně znamená? Jak můžete vědět, že se okolo svojí národní příslušnosti cítíte jako ostatní, aniž byste upadli do zjednodušování typu "mám taky rád knedlíky a ve fotbale fandím našim"? Je vůbec možné se cítit jako ostatní, když už deset let žijete jinde? A, ruku na srdce, vy, Češi, co jste prožili celý život v Čechách, cítíte se stejně Češi jako vaši sousedé v domě, zkrátka jako kterýkoli jiný Čech, s nímž máte společného jen to, že žijete na stejné hroudě?

Na otázku, zda se cítím pořád jako Češka, tedy odpověď nemám a ani ji nehledám, a fakt, že mi vždycky více méně lezly krkem všechny možné, komunistickým školstvím vnucované, tradice k možnosti sesumírovat jasnou odpověď jistě nepřispívá. A když mi přijde pozvánka na jarní dílny ve Francii, kde se budou barvit kraslice, plést pomlázky a vůbec se tam bude konat nějaké to národní veselí, mám pravidelně pocit ulepených prstů. Možná proto, že si vždycky vzpomenu na to, jak jsme ve škole barvili vejce a lepili na ně rozstříhané záclony či dokonce gázu, levnou a dostupnou náhražku to toho, co paní učiteka mínila, když do notýsku pro rodiče poznamenala "donést uvařené vejce a kousky krajky", a výsledek byl vždy skutečně ulepený a upatlaný ve všech možných smyslech té věty.

A proto si jistě vážený čtenář umí představit, že s dodržováním tradic je to v naší multikulturní rodině poněkud komplikované. Náš první pokus udělat česko-francouzskou vánoční večeři - ještě v době slastně bezdětné - i s dárky pod slavnostně ozdobeným citrónovníkem - stromeček se nám nechtělo kupovat - , skončil především kvůli tomu, že oba národy mají svorně za to, že na Štědrý den se nelemtá při večeři voda, tak, že když jsme se ráno probudili, vypadal můj byteček v Rue de la Blanchisserie, jako kdyby se mezi Ježíškem a Perem Noelem strhl brutální zápas, jeden druhému rozerval celou nůši dárků a papíry naházel do všech koutů a zákoutí.

Nevím, jak si pro sebe národnostní otázku jednou vyřeší Geckulka a Zrníček, a jsem jednoznačně odhodlaná to nechat jen a jen na nich, ale přinejmenším u Geckulky jsem si dost jistá, že mezi českými a francouzskými Velikonoci bude mít nejspíš odpověď jasnou. Loni jsem se u své kamarádky Radky překonala a nalepila několik samolepek na obarvená vejce a jestliže mi přišlo legrační, že osmiměsíční Geckulka stejně jako maminka dostala ráno od tříletého Matěje a tatínka Homzy trochu na plenku - tedy, maminka samozřejmě ne na plenku. Když mi tenhle rok Hvězdopravec řekl, že výhoda toho, že letos budeme u Drahématičky, spočívá v tom, že se postarají o poschovávání čokoládových vajec v zahradě (Hvězdopravec je stejným milovníkem tradic jako já, i když nikdy komunistickým školstvím neprošel, ale Drahámatička je profesí učitelka na prvním stupni, což mělo evidentně stejný efekt), bylo mi jasné, že Francouzi z toho vyjdou pro Geckulku vítězně. Nebo schválně, co byste si vybrali vy mezi naplácáním na zadek a čokoládovými vajíčky, označenými malými žlutými syntetickými kuřátky pocházejícími nepochybně z Číny, v zahrádce pod olivovníky? Ale protože, jak si vážený čtenář jistě všiml, nejsem dnes v rozpoložení klást jednoduché otázky, nemyslete si, že předchozí otázka je až zas tak triviální. Jistě, otázka chceš na zadek nebo chceš čokoládové vajíčko, to je otázka naprosto banální. Ale chceš na zadek nebo chceš jít sbírat čokoládová vejce, která ale hlídají strašně strašidelné žluté obludy, jež ti navíc babička bude chtít cpát do košíčku spolu s těmi vejci, to je otázka mnohem složitější. A tak si myslím, že bude potřeba ještě pár pokusů v příštích letech, aby se ukázalo, zda jsou francouzské Velikonoce lepší než ty české.

Každopádně ale tedy Geckulka nakonec vajíčka sesbírala, s košíčkem jí to slušelo, kuřátka zůstala pod olivovníky, a naše malá princezna pak přišla na to, že čokoláda je mňami mňami, a tak jsem vejce sesbírala zase já a zavřela je do skříně nad troubu, protože jinak jediné, co Geckulku přiměje nejíst čokoládu, je jíst sýr, a říkám si, že pokud bude po mamince a po tatínkovi, budou se jí játra ještě hodit a není tedy úplně od věci jí je trochu šetřit.

A tak máme na nějakou dobu zase ty tradice za sebou, zatím se nám dělá venku hezky, Geckulka dostala pískoviště a písek, venkovní stoleček a stoličky a malou skluzavku, na které jezdí jako o závod, a my zatím okopáváme náš první záhonek v životě a těšíme se, že do něj nasázíme rajčata, a až ta rajčata vyrostou, už tu bude Zrníček s námi, bude léto a budeme se chodit koupat. Čech nebo Francouz, nakonec nám dělá asi radost všem to samé.