Další příspěvek od matky na mateřské

Konec těhotenství s Geckulkou jsem přirovnala na výstup na Anapurnu a ačkoli mám čím dál tím slaběji v paměti, jak to při výstupech na ty opravdu vysokohorské vrcholky chodí, známé pocity se rychle vrací. Na konci sedmého měsíce jsem se opět budila s pocitem, že vlastně ani nemám břicho a týden na to už jsem celá bolavá skučela, ať si Hvězdopravec dítě aspoň na chvilku půjčí, připálila jsem snad každé jídlo, protože jsem se zvedala a chodila do kuchyně ověřit, zda už je vařeno, až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že tam nebudu muset chodit znovu, a jednou se mi dokonce mým laxním přístupem k vaření podařilo rozhoukat nedávno instalovaný a ve Francii povinný požární alarm. Zrníček se pořád hýbe pořád a já začínám tušit, že z něj asi bude cyklista, protože mele nohama v mých játrech jako kdyby trénoval na Tour de France. Možná, že jsme opravdu měli nechat nákup cyklovozíku pro dvě děti až na dobu po porodu, říkám si, zdá se, že se na něj náš syn bezmezně těší.

Geckulka zatím dál objevuje svět. Naučila se pěkně házet, a tak pořád chce chodit házet kamínky do zavlažovacího kanálu za domem, zavlažovacího kanálu, ze kterého šedivím, protože kolem něj nejsou žádné zábrany a zídka na mostě je jen tak vysoká, aby udělala díru do té úplně spodní části dveří Autojakokrávy, když to na mostě nemůžete vytočit - to mám ozkoušené - zkrátka zídka sahá Geckulce do pasu, a Geckulka se o ní opírá a hází do kanálu kamínky jako by v něm chtěla vytvořit přehradu. Jinak by naše krasavice také ráda skákala a vyskakovala si. Zatím její technika ale vypadá tak, že si sedne na bobek a prudce vstane, přičemž odlepí jednu nožičku a zkrátka "jí to nevyskočí", ale Geckulka trénuje poctivě, co kdyby náhodou.

Minule jsem vám psala, že Geckulku zajímá, jak se co jmenuje, a že je také velkým strážcem osobního vlastnictví. Ví moc dobře, čí je co a dnes ráno mě taktně upozornila slovy "máma je papa", že mám Hvězdopravcův župan. Možná si myslíte, že geckulčtinu moc interpretuju, ale ne: slovy "mama je mama" ukazuje, že boty na mých nohou jsou mámy a následně "papa je papa" zase že ty tátovy jsou tátovy. A navíc, ohromený výraz, že máma má tátův župan jasně svědčil o tom, že "máma je papa" neinterpretuju vůbec špatně. A navíc, večer si Geckulka nazula poprvé v životě moje boty. Když si půjčuje máma, co by si nepůjčila Geckulka, že ano.

K otázce "čí to je" a "kdo to je" také už dlouhou dobu hledá Geckulka odpovědi na otázku, kam co patří. Tou to vlastně asi všechno začalo. Na Vánoce, když jsme byli na týden na horách, jsme si prohlíželi knížku, v níž je na obrázku otevřená lednice a v ní jogurt, a Geckulka nad obrázkem začala ukazovat na skutečnou lednici - byli jsme na horách právě dva dny a lednice byla vestavěná, tj. s dveřmi stejnými jako zbytek kuchyňské linky, a mně došlo, že každý můj krok doposud byl zřejmě sledován mnohem víc, než si myslím, takže Geckulka zkrátka ví, kde se jogurty berou. A co kam patří je pořád Geckulčina velká starost. Bohužel už přestala uklízet Hvězdopravcovy špinavé ponožky, ale jinak pyšně uklízí svůj pytel na spaní (do postýlky) , lahvičku (ta patří vedle gauče), zmuchlané papíry a odpadky (hází je za mříž vedle krbu) a bryndáčky (do koše na prádlo). Dělá to tak ráda, že když nechám na stole roli papírových utěrek, dožaduje se, abych jí dál a dál otírala ručičky a pusinku a ona mohla házet další a další papíry ke krbu. Rozlišit mezi bryndáčky, utěrkami a papíry se jí zatím daří víceméně, ale kupodivu neprotestuje, když jí řeknu, že látkové ubrousky patří do prádla a ne na podpal. Uznává zkrátka, že máma domácnosti rozumí líp a občas, když potřebuju, aby Geckulka šla domů z venku, nalákám jí slovy jako "pojď, půjdeme dát prádlo do pračky" nebo "pojď, půjdeme vyndat myčku". Prádlo do pračky dává Geckulka jako profík. A jen jednou jsem vyprala dudlík.

A když už jsem v tom mateřském vychloubání, koukejte ještě na tohle: naše dcera říká neustále a všem "na shledanou", mává ručičkou a posílá pusinky. "Au revoir", říká pěkně v jeslích paní ředitelce, stojící v hale. "Au revoir", říká prodejcům na trhu. "Au revoir", říká našemu domu, když jdeme do jesliček a políbí zeď v předsíni. "Tak jdeme", řeknu a Geckulka se přiblíží k zatěžkávacímu ježkovi, který má sloužit, aby nám nebouchaly dveře od kuchyně a kterého Geckulka pravidelně přemisťuje všude po bytě a olizuje mu nos, a řekne: "Au revoir ježe!" "Jdeme, šup!", řeknu, ale Geckulka běží zpět dovnitř a mává tříkolce: "Au revoir, kuku!" a už letí huban na sedadlo. "Geckulko!!!", řeknu já ve dveřích a jsem ráda, že nemusím spěchat do práce. "Au revoir, papí", volá zatím Geckulka ze záchodu a líbá toaletní papír, "Au revoir!" mává a konečně jde. Už zbývá jen říct au revoir tříkolce venku, gumovkám, medvídkovi z kartonu, Geckové to výtvoru, který přinesla z jesliček tak pyšně, že jsem nemohla jinak než zavěsit ho vedle našich vchodových dveří, a možná ještě kytkám na terase a může se jet.

Zkrátka, Geckulka je naše permanentní divadlo a zrcadlo. Zjistila jsem, že když po ní něco chci, upřeně na ná hledím a vehementně kývu hlavou. Zjistila jsem to tak, že Geckulka, když po mě něco chce, pronese geckulčtinou svůj požadavek, ukáže, pokusí se mě zhypnotizovat a vehementně kýve hlavou. "Mama hačí la-bas", kýve jako o závod, fixuje můj pohled a přísně ukazuje na jednu ze dvou miniatrurních stoliček u svého stolečku. "Mňami mňami", pronáší stejně vážně, kývá a ukazuje na lednici. "Eeee, eee", nemá slov, ale má pořád dost sil kývat a ukazovat a jasně tak vysvětlit, že to, co chce, je, abych přistavila schůdky ke dřezu a umyla jí ručičky. Mytí ručiček má úplně stejnou zvenkudostavající moc jako "pojď, půjdeme dát prádlo do pračky." Geckulka ho zbožňuje.

Geckulka udělala tak dobrou reklamu na dítě, že se nemůžeme dočkat, až se k nám přidá i Zrníček jinak, než jako Tour de France v mém břiše. Zdá se mi, že Zrníček se také nemůže dočkat, a tak se pořád vrtí, převaluje, škytá a vůbec dělá všechno proto, abych měla jednu kontrakci za druhou a aby se na něj nezapomnělo. Geckulka ví, že mám v bříšku miminko, a i když podle ní má miminko i tatínek a ona sama a také dva lidé, které viděla v reklamě na stahovací břišní pás v teleshoppingu, jen to moje "mimi" má právo na pusinky, pohlazení a v poslední době dokonce i na opičku Dudu, Geckové usínáčka, bez které by se zbořil svět, a dokonce, dokonce, dostalo miminko dvakrát dudlík do toho, co zbývá z mého pupíku.

A to je od nás tedy pro dnešek všechno. Jak vidíte, je ze mě opravdická matka na mateřské, a jak se můžu čím dál tím míň hýbat, bojím se, že lepší to nějakou dobu nebude....

Veselé Velikonoce

Když se rozhodnete žít v cizí zemi, neujdete tomu, aby vám občas někdo nepoložil otázku "a cítíš se pořád jako Češka?".  Co to vůbec znamená, cítit se jako Češka, není mi občas zcela jasné. Znamená to cítit se podobně jako ostatní Češky a Češi? Co to "podobně" vlastně znamená? Jak můžete vědět, že se okolo svojí národní příslušnosti cítíte jako ostatní, aniž byste upadli do zjednodušování typu "mám taky rád knedlíky a ve fotbale fandím našim"? Je vůbec možné se cítit jako ostatní, když už deset let žijete jinde? A, ruku na srdce, vy, Češi, co jste prožili celý život v Čechách, cítíte se stejně Češi jako vaši sousedé v domě, zkrátka jako kterýkoli jiný Čech, s nímž máte společného jen to, že žijete na stejné hroudě?

Na otázku, zda se cítím pořád jako Češka, tedy odpověď nemám a ani ji nehledám, a fakt, že mi vždycky více méně lezly krkem všechny možné, komunistickým školstvím vnucované, tradice k možnosti sesumírovat jasnou odpověď jistě nepřispívá. A když mi přijde pozvánka na jarní dílny ve Francii, kde se budou barvit kraslice, plést pomlázky a vůbec se tam bude konat nějaké to národní veselí, mám pravidelně pocit ulepených prstů. Možná proto, že si vždycky vzpomenu na to, jak jsme ve škole barvili vejce a lepili na ně rozstříhané záclony či dokonce gázu, levnou a dostupnou náhražku to toho, co paní učiteka mínila, když do notýsku pro rodiče poznamenala "donést uvařené vejce a kousky krajky", a výsledek byl vždy skutečně ulepený a upatlaný ve všech možných smyslech té věty.

A proto si jistě vážený čtenář umí představit, že s dodržováním tradic je to v naší multikulturní rodině poněkud komplikované. Náš první pokus udělat česko-francouzskou vánoční večeři - ještě v době slastně bezdětné - i s dárky pod slavnostně ozdobeným citrónovníkem - stromeček se nám nechtělo kupovat - , skončil především kvůli tomu, že oba národy mají svorně za to, že na Štědrý den se nelemtá při večeři voda, tak, že když jsme se ráno probudili, vypadal můj byteček v Rue de la Blanchisserie, jako kdyby se mezi Ježíškem a Perem Noelem strhl brutální zápas, jeden druhému rozerval celou nůši dárků a papíry naházel do všech koutů a zákoutí.

Nevím, jak si pro sebe národnostní otázku jednou vyřeší Geckulka a Zrníček, a jsem jednoznačně odhodlaná to nechat jen a jen na nich, ale přinejmenším u Geckulky jsem si dost jistá, že mezi českými a francouzskými Velikonoci bude mít nejspíš odpověď jasnou. Loni jsem se u své kamarádky Radky překonala a nalepila několik samolepek na obarvená vejce a jestliže mi přišlo legrační, že osmiměsíční Geckulka stejně jako maminka dostala ráno od tříletého Matěje a tatínka Homzy trochu na plenku - tedy, maminka samozřejmě ne na plenku. Když mi tenhle rok Hvězdopravec řekl, že výhoda toho, že letos budeme u Drahématičky, spočívá v tom, že se postarají o poschovávání čokoládových vajec v zahradě (Hvězdopravec je stejným milovníkem tradic jako já, i když nikdy komunistickým školstvím neprošel, ale Drahámatička je profesí učitelka na prvním stupni, což mělo evidentně stejný efekt), bylo mi jasné, že Francouzi z toho vyjdou pro Geckulku vítězně. Nebo schválně, co byste si vybrali vy mezi naplácáním na zadek a čokoládovými vajíčky, označenými malými žlutými syntetickými kuřátky pocházejícími nepochybně z Číny, v zahrádce pod olivovníky? Ale protože, jak si vážený čtenář jistě všiml, nejsem dnes v rozpoložení klást jednoduché otázky, nemyslete si, že předchozí otázka je až zas tak triviální. Jistě, otázka chceš na zadek nebo chceš čokoládové vajíčko, to je otázka naprosto banální. Ale chceš na zadek nebo chceš jít sbírat čokoládová vejce, která ale hlídají strašně strašidelné žluté obludy, jež ti navíc babička bude chtít cpát do košíčku spolu s těmi vejci, to je otázka mnohem složitější. A tak si myslím, že bude potřeba ještě pár pokusů v příštích letech, aby se ukázalo, zda jsou francouzské Velikonoce lepší než ty české.

Každopádně ale tedy Geckulka nakonec vajíčka sesbírala, s košíčkem jí to slušelo, kuřátka zůstala pod olivovníky, a naše malá princezna pak přišla na to, že čokoláda je mňami mňami, a tak jsem vejce sesbírala zase já a zavřela je do skříně nad troubu, protože jinak jediné, co Geckulku přiměje nejíst čokoládu, je jíst sýr, a říkám si, že pokud bude po mamince a po tatínkovi, budou se jí játra ještě hodit a není tedy úplně od věci jí je trochu šetřit.

A tak máme na nějakou dobu zase ty tradice za sebou, zatím se nám dělá venku hezky, Geckulka dostala pískoviště a písek, venkovní stoleček a stoličky a malou skluzavku, na které jezdí jako o závod, a my zatím okopáváme náš první záhonek v životě a těšíme se, že do něj nasázíme rajčata, a až ta rajčata vyrostou, už tu bude Zrníček s námi, bude léto a budeme se chodit koupat. Čech nebo Francouz, nakonec nám dělá asi radost všem to samé.

Opravdická malá holčička

Do Provence vtrhlo jaro. Před měsícem a kus rozkvetly mandloně, před čtyřmi týdny první kytky na zahrádce, před třemi týdny vylezly pampelišky a tulipány, před dvěma týdny se rozzářil zlatý déšť a teď už to ani nestačím vyjmenovávat. A stejně jako to všechno pučí a raší kolem nás mi roste strašlivé panděro a Geckulka se přímo před očima z přerostlého mimina změnila v opravdickou malou holčičku.

A opravdická malá holčička má především svou malou hlavičku a v ní své vlastní nápady a myšlenky. A přesvědčení, že na všechno se dá říct "ne". Tedy, dalo by se říct ne, kdyby české "ne" nebylo úplně stejné jako francouzské "nez" (nos) a francouzské "non" zase jako české "no". Nejjistější je tedy vrtět odmítavě hlavičkou a když maminka řekne "Ne, Geckulko, ne" si ukázat na frňák a tvářit se, že nevím, co maminka vlastně chce.

Přitom Geckulka moc dobře rozumí většině věcí, které jí říkáme, a už pár týdnů chápe, že všechny věci mají jména a neustále se ptá, jak se co jmenuje. Doma ukázáním prstem, které naši konverzaci u snídaně proměnilo v monolog typu: "Voda. Jogurt. Kompot. Jogurt. Voda. Kompot. Marmeláda. Voda..." V jesličkách se malý zvědavec pak naučil věty "kdo to je?" a "čí to je?" a terorizuje s nimi tety do zblbnutí. A od té doby, co se naučila vyslovovat jméno Manon, je všechno buď tatínka, maminky, Geckulky, nebo Manon. Manon přitom není nějak zvlášť dobrá Geckulčina kamarádka, ne jako Ines, Matteo, Hugo nebo Matthias, které Geckulka vždycky důkladně olíbá na pusinku nebo na dudlík jak při příchodu, tak při odchodu a jistě i mnohokrát mezi tím, ale její jméno se zkrátka dobře vyslovuje. Čí je co Geckulka pak nejraději trénuje na botách, protože na těch se to dobře pozná, a tak usazena v obýváku u gauče ukazuje na naše pantofle a říká: "Máma. Papa." a následně ukáže na svoje bačkůrky, a pak na sebe a tváří se tak pyšně, že být Geckulčinými bačkůrkami, tak puknu, protože kterým bačkorám se to jinak stane, aby na ně byl jejich majitel tak hrdý?

Kromě záliby v mluvení a učení se nových slov je z Geckové ještě vášnivější čtenář než dosud. Udělali jsme jí malou knihovničku, která je ale permanentně prázdná, protože Geckulka chodí po domě s otevřenou knížkou a čte a čte a čte a následně knížku odloží a jde si pro jinou, a tak pořád dokola, takže knížky máme úplně všude a někdy mám pocit, že bych se měla trochu stydět, že vlastně sama skoro vůbec nečtu, neb na hamletovskou otázku "spát nebo číst?" mám už dva roky jednu a tutéž odpověď. A i když se mi občas podaří přelouskat pár stránek, Geckulka s mými knížkami dělá to, že z nich především rychle vyndá záložku a následně je někam odnese a přijde zpět s bestsellerem typu Kuřátko a obilí. Včera odpoledne dorazil Hvězdopravec do jeslí přesně ve chvíli, kdy se děti vrátily z venku, a tak všichni seděli usazeni na zemi a ukázněně pili vodu z plastových kalíšků, které jim rozdávala Geckulčina oblíbená teta Charlie.  Jen Geckulka chyběla. Seděla u stolečku na druhé straně třídy a četla.

Kromě knížek Geckulku také hrozně zajímají auta a vůbec všechno, co má kola, tedy co je "koko" a někdy mám pocit, že o Dežota a Autojakokrávu je tedy postaráno skoro stejně dobře jako o vozy závodníků Formule 1. "Koko!" ukazuje mi Geckulka důležitě, když ráno spěšně zamykám vchodové dveře a sleduju, kam si to moje malá krasavice štráduje přes dvorek. Ano, Geckulko, naše auto, kterým pojedeme do jesliček a já následně do práce, má levé přední kolo, to je dobře, to se hodí. "Koko!" hlásí Gecková od zadního levého kola, zatímco otvírám dveře u řidiče a házím na sedadlo spolujezdce tašku do práce a bandasku s obědem, které se také říká lunchbox. "Nastupuj, Einsteine!", vybízím Geckulku, protože se ručička na mých hodinkách nebezpečně od půl (osmé) přibližuje ke třičtvrtě. "Kokó!", jásá Geckulka u zadního pravého kola. Otevřu dveře a otáčím sedačku v autě, zatímco Geckulka buď skáče u pravého zadního kola na víku vodoměru, nebo se prosmýkne kolem konečně k pravému přednímu kolu a víte co? Hurá, je to dobré, máme také přední pravé kokó a může se jet. "A jedem!", hlásím šťastně, když je konečně dítě v sedačce. "A kkkáááá!" opakuje Geckulka alespoň moji intonaci s úsměvem od ucha až k uchu, a pak opravdu jedeme.  

Kromě našich vlastních aut, která parkují na dvorku a jsou příčinou toho, proč má naše holčička pořád ruce od šmíru, máme doma ještě "kuku" tříkolku. A když jdeme s "kuku" na procházku, Geckulka pyšně sedí nebo chce jít vedle a tlačit, ale hlavně pozorně sleduje všechny ostatní motoristy. Jestliže kolem projede auto, je třeba se zastavit a pozorovat, jak jede. A jestliže auto parkuje, je třeba sledovat celý ten složitý manévr, jakkoli to může pana řidiče znervózňovat. A stejně tak je třeba se zastavit, když někdo vyjíždí, a potom zamávat: "au revoir!"

Že je Geckulka už opravdický človíček a ne mimino mi teď dochází každým dnem na různých drobnostech. Především, jestliže vždycky chodila do jeslí ráda, bylo to hlavně kvůli tetám, ale poslední měsíce má v jesličkách opravdu kamarády. Když řeknu ráno, že jdeme do jeslí, radostně se rozeběhne ke dveřím, a nedej bože, abych dorazila odpoledne v čas, kdy se s kamarády chystají jít jezdit na odrážedla venku. To ani tříkolka "kuku" nespraví, protože "kuku" sama s mámou prostě není totéž jako odrážedlo na dráze s Ines a Matteem, se kterým se Geckulka pusinkovala při mém příchodu na druhém konci třídy, zatímco zbytek dětí byl už vzorně nastoupený u dveří připraven k odchodu na hřiště. Nebo jiná drobnost. Tenhle víkend, když jsem na výlet zapomněla vzít nejen Geckulky pití, ale i lžičky na jídlo, jogurt a přesnídávku, tedy Geckulčin oběd, zjistila jsem, že naše holčička klidně zbaští k obědu chleba se sýrem, zají to sušenkou a zapije vodou z naší lahve, a pak se s klidem podívá s tátou do mapy, kde že to jako jsme, a vrhne se zase na krabičku se sýrem se slovy "akor", což znamená "ještě", zkrátka, že jí je vlastně úplně jedno, že nemá svoje vlastní menu, což by ještě před Vánoci skončilo rychlým úprkem zpět k autu se řvoucím dítětem v krosně. A podobná překvapení přicházejí teď každý den. Včera jsem při ranním shonu jen nahlas a více méně pro sebe řekla větu "kde je Geckulka?" a Geckulka vyběhla z koupelny a radostně volala: "A jé!", což znamená "tady je". Předevčírem jsem Geckulce nalila její malou konvičku s vodou, aby mi šla pomoct zalévat, a ona to pochopila na první pokus. V pondělí se moje krasavice najednou rozhodla, že pojede s odrážedlem na dvorek a sjela vchodové schody, schody, které se ještě nedávno bála i sejít (a ano, samozřejmě skončila natažená na zemi s odrážedlem na zádech). A tak dál. Nevím, kdy přesně se najednou udála ta změna, ale máme zkrátka doma malou holčičku s vlastními přáními, vlastními zálibami a vůbec s vlastní hlavou.

Protože už je Geckulka opravdická malá holčička a už ne malé bezbranné miminko, zdá se mi, že se mi na ty dva měsíce (a kus), které nám zbývají, než nám zase přibyde další bezbranný tvoreček, který nás bude mít na povel ve dne v noci, trochu otevřely obzory ve věčném maratonu - běhaném rychlostí sprintera - jesle-práce-dům. V březnu se mi dost podstatně ulevilo v práci, protože jsem připravovala odchod na mateřskou a postupně se mi snižoval počet pacientů, a kromě toho jsem měla čtyři dny vyhrazené na vzdělávání placené nemocnicí. Tři dny jsem strávila v Gap a minulý pátek jsem měla v Marseille cosi, co bych přeložila jako něco mezi školením - to slovo mi zavání ale příliš školometsky - a psychoanalytickou konferencí - což zase zní moc vznešeně. Ráno v osm jsem tedy nasedla po dvou letech v klidu do vlaku, rozvalila jsem se na sedadlo, vybalila Kindlíka a zalil mě slastný pocit, že mám hodinu na čtení, pocit, který myslím v klidu můžu nazvat slovem nirvána.

Vystoupila jsem na nádraží St.Charles a vydala se směrem na univerzitu spolu s davem studentů. Musím říct, že v davu ve městě už jsem také nešla nějakou dobu a především jsem vůbec nechápala, jak to zvládají maminky s kočárky, kterých přeci jen na nádraží pár bylo. Pak jsem našla sál, kde byla konference a poslouchala dopolední program. V poledne byly dvě hodiny volna a protože jsem v sále neznala nikoho, s kým by se mi chtělo jít na oběd, rozhodla jsem se, že pojedu metrem dvě stanice k přístavu Vieux Port, projdu se - po dvou letech na to mám dvě hodiny a ani jeden kočárek! - po obchodech a místo oběda si prostě někde koupím sandwich. Zašla jsem do prvního obchodu a když jsem vyšla s pořádnou taškou s několika kousky, trklo mě to. Právě jsem koupila jedny šaty, dvě trička, jedny kalhoty a jednu kraťasokombinézu (jak se řekne česky combishort?)....to vše velikosti dva roky. Matka, pomyslela jsem si a v duchu se mi vybavilo, kterek jsem toto léto při koupání přemístila z jednoho místa na druhé naše svršky a také svršky našeho kamaráda Davida, který má tři děti, a z Davidových zánovních šortek vypadly jeho slipy a ty slipy měly několikanásobně tolik děr, kolik má David dětí. A došlo mi, že na sobě mám kabátek, který má jen trochu odřené rukávy, což skoro není vidět, a že ten kabátek jsem koupila ještě v Chile, stejně jako svůj svetr, který má jen jednu malou zanedbatelnou dirkou, zato moje těhotenstké kalhoty jsou skoro nové - z předchozího těhotenství - a jen trochu ušmudlané od ranního Geckulčina jogurtu. Zaplula jsem zpět do obchodu a plánově jsem se rozhodla projít i pánské a dámské oddělení a připadala jsem si chvíli jako v jiném století, tohle se před dvěma lety vůbec nenosilo a před třemi lety v Chile už vůbec ne a  hle, co to teď prodávají, nestihla jsem se divit a dala si předsevzetí, že ty dva měsíce, kdy ještě nemáme dvě děti, a kdy už nechodím do práce, využiju trochu k oprášení nejen knížek, blogu a hory fotek hala bala naházených v počítači, ale také k oprášení nás dvou, protože s Hvězdopravcem myslíme, žijeme a vypadáme opravdu jako rodiče.

Tak se těšte.