První prázdniny Geckové

Jak už vážený čtenář dobře ví, miminka musejí cestovat, a tak se jistě nepodiví tomu, že Hvězdopravec už asi od návratu z porodnice chodil doma jako šelma zavřená v kleci a prohlašoval, že on považuje právo jet v létě na dovolenou za součást Listiny lidských práv a svobod. Usoudila jsem tedy, že mu v tomto právu daném francouzskou revolucí nemá cenu nijak bránit a protože se Gecková od pátého týdne konečně začala chovat jako skutečný Středomořan, souhlasila jsem, že v polovině srpna strávíme týden s našimi kamarády Huguesem a Delphine a jejich kamarády v domě kdesi u Avignonu. Hugues a Delphine jsou jedni z přátel, kteří s námi minulé září dobývali malé milé vulkány v Chile. Pamatujete? Minulé září jsme lezli do kopců se Sylvainem a se dvěma páry, a pak jsem se na blogu pár měsíců odmlčela, než jsem vám pověděla geččí příběh. Po zdolání vulkánů a návratu do Evropy jsme se odmlčeli i s oněmi dvěma spřátelenými páry. A když jsem si na Vánoce napsali, zjistili jsme, že kdyby někdo dělal výzkum "vliv malých milých vulkánů na fertilitu", zjistil by, že lépe než jezdit za podobnými zázraky do Loudres, je vylézt na Villaricu se nadýchat trochu toxických plynů. Byly jsme těhotné všechny tři, Amelie, Delphine i já. Amelie porodila svojí dceru v květnu, Delphine začátkem června a já na konci června. A máme tři další baby do party.

A tak mi tak nějak připadalo, že Geckové právo je se seznámit s o dva týdny starší Constance, a s prázdninami jsem souhlasila. Hvězdopravec, Gecková a já, proč ne, říkala jsem si. Ale už od svého těhotenství jsem dost pochybovala o tom, že s námi na prázdniny kdy pojede také Dežot. Hvězdopravec sice tvrdil, že nové auto kupovat nebudeme, že se v nejhorším koupí kufr na střechu, ale mně bylo jasné, že vzhledem k tomu, že i ve dvou jsme byli schopni naplnit i Pathfindera až po střechu, a že jelikož Dežot na poslední zimní dovolené praskal ve švech, nejspíš bude muset Hvězdopravec jednou své rozhodnutí přehodnotit. Ale neunáhlovala jsem se. Ženská intuice mi velela počkat, až se Hvězdopravec pokusí naložit auto před prvními prázdninami.

A ani jsem nemusela čekat tak dlouho. Stačil první odjezd na denní výlet a Hvězdopravec začal zvolna pochybovat o velikosti Dežotova zavazadlového prostoru, který byl celý zastěhovaný kočárkem, taškou s věcmi na přebalení Geckové a taškou s našimi plavkami. "No ale teď auto kupovat nebudeme, to si nemysli," prohlásil Hvězdopravec, když se mu konečně podařilo zavřít kufr: "Ale na zimu to asi bude chtít." "Jasně, šéfe!" řekla jsem: "A v nejhorším ty pojedeš s Geckovou, třemi bodýčky, dvěma plenkami a našimi plavkami Dežotem a já za vámi s kufry v X.""Koupíme prozatím střešní kufr," připomněl mi Hvězdopravec a já si marně snažila představit střešní kufr, který pobere zavazadla s oblečením, skládací postýlku, vaničku, věci na lezení, tenisovou raketu a Hvězdopravcovo kolo. Ale vzpomněla jsem si, že ženská moudrost velí mlčet a mlčela jsem.

Moje blbost.

"Ale nepojedeme na ty prázdniny jako vždycky, s ponožkama vlajícíma z kufrů", řekla jsem, když už jsem přistoupila na to, že Gecková tedy bude cestovat. Jestliže moji rodiče mě vychovávali tak, že odjezd na prázdniny vyžaduje týdenní důkladnou přípravu, která začíná sestavováním přesných seznamů věcí k zabalení, následným vršením těchto věcí na stůl v obýváku a pečlivým skládáním do zavazadel, Hvězdopravec byl vychován tatínkem Jeanem, který je schopen o odjezdu na týdenní výlet rozhodnout nonšalantně u oběda a stanovit odjezd na chvíli po siestě, kterou si ale rozhodně nepředstavuje tak, že by při ní měl něco balit. Ano, i do porodnice jsme balili hodinu před odjezdem a i do porodnice jsme nejeli přímo, ale přes zdravotní pojišťovnu, kam jsme museli ještě odnést nějaké papíry. Tohle všechno jsem si měla v hlavě přehrát, když Hvězdopravec považoval Dežota za nafukovacího. Ne se cítit jako moudrá žena, co na její slova dojde, protože mi mělo dojít, že na moje slova dojde jako obvykle na poslední chvíli.

"Hugues si bere kolo," nadhodil Hvězdopravec dva týdny před odjezdem a pokusil se o výlet na kole za Golemky, přičemž zpět jsme jeli Dežotem, na jehož nacpaném kufru balancoval zavěšený Hvězdopravcův oř blokující přístup k věcem. Při půlnočním vykládání věcí ve Zvonkosech bylo jasno. Dežot na prázdniny nepojede, ani kdyby měl střešní kufr až na půdu.

A tak jsme si čtyři dny před odjezdem na prázdniny koupili Autojakokrávu. Tedy, čtyři dny před odjezdem jsme ho našli na internetu. Tři dny před odjezdem pro něj Hvězdopravec jel sedm set kilometrů na sever do Picardie. Tři dny před odjezdem se o půlnoci vrátil, snědl steak z tuňáka, který jsem mu připravila, a v půl jedné v noci začal prohlížet na internetu nosiče na kola.

Dva dny před odjezdem, zatímco střídavě se mnou přebaloval Geckovou a nechával ji odkrknout, Hvězdopravec kontaktoval autoservisy v okolí, aby se poptal, zda by mu na Autojakokrávu někdo nenamontoval kouli na vlečňák, nezbytné to příslušenství pro nosič na kola.

Dva dny před odjezdem, když jsem se vracela z garáže s košem plným prádla ke složení, mi Hvězdopravec vítězně oznámil, že našel konečně nekoho, kdo mu kouli namontuje.

"Má to ale jeden háček", upřesnil: "Ten servis je ve Fos. Klidně řekni ne." Fos je 120km od Zvonokos.  A ve větě "klidně řekni ne" chybí dovětek "následky si poneseš sám".

"Když najdeš místo, kde můžeme strávit den, než tu kouli namontujou, tak jo", řekla jsem. Miminka musejí cestovat. To, že Hvězdopravec nebude trávit v průmyslové zóně u Fos celý den a že potřebuje, abych s ním já, a tedy i Gecková, jela druhým autem, mi bylo totiž jasné i bez ptaní.

A tak jsme druhý den v osm ráno vyjeli do Fos. Hvězdopravec v Autojakokrávě a já za ním s Geckovou v Dežotovi. A v devět ráno už jsem kojila na parkovišti v hnusné průmyslové zóně u Fos, zatímco Hvězdopravec mluvil s mechanikem a předával mu Autojakokrávu. V deset ráno jsme koupili Geckové cestovní postýlku a o hodinu později už v ní spala u tatínka Jeana doma. U tatínka Jeana doma je totiž naštěstí jen nějakých 30km od Fos, a to byla tedy ona destinace, kam se nás Hvězdopravec rozhodl ulít během montování koule. V pět přišel tatínek Jean a jel s Hvězdopravcem pro Autojakokrávu. V půl sedmé večer byli zpět. Od půl sedmé do osmi tatínek Jean volal prodejci, který si dovolil prodat Hvězdopravci Autojakokrávu bez desky kryjící zavazadlový prostor o ceně asi 30 eur, vyhrožoval mu žalobou a nazýval ho špatným obchodníkem. V osm hodin práskl s telefonem a řekl: "To snad není možný." V půl deváté, poté, co nám řekl, kterak je onen prodejce v Picardii špatný obchodník a kterak mu to osladí, tatínek Jean řekl: "Zvu vás na večeři." "Tereza chtěla balit", namítl Hvězdopravec: "Zítra ráno jedeme na prázdniny." "Klidně řekni ne", pomyslela jsem si. "No, jíst stejně musíme", domluvilo mi moje nové, středomořské, Já a jelo se na večeři.

Ve Zvonokosech jsme byli něco po půlnoci. Vstali jsme druhý den v sedm ráno a v jedenáct jsme s ponožkami vlajícími z kufrů, Geckovou na mém břiše v šátku a s Hvězdopravcem vítězoslavně připevňujícím svoje kolo na zbrusu nový nosič konečně kmitali jako opravdická rodina na parkovišti okolo Autojakokrávy naložené až po střechu. Kdyby mi někdo před šesti týdny řekl, že budu schopná sbalit i s Geckovou věci na týdenní výlet stejně rychle jako v dobách bez Geckové, myslela bych si, že neví, co to je mít dítě. Vážení čtenáři, mít dítě je to, co vám umožní naplno pochopit rčení "udělám to levou zadní".

A prázdniny mohly začít. Ve dvě hodiny jsme byli jako na koni na obědě u bývalé přítelkyně tatínka Jeana Jeanne. A jak už to bývá, slovo dalo slovo, v šest hodin večer jsme byli konečně naobědvaní a v osm jsme projeli branou našeho prázdninového domu. Musím říct, že v tu chvíli jsem skutečně potřebovala dovolenou jako sůl.

Druhý den ráno před odjezdem na výlet, když jsme s Delphine pily na terase asi páté kafe a pomalu se schylovalo k polednímu, zatímco Constance žužlala bradavku a Gecková hleděla do korun stromů, což je momentálně spolu se zíráním na bílé stropy její největší vášeň, a kluci při nakládání krámů do obrovských rodinných aut vedli horlivou debatu o tom, který kočárek je nejlepší, se stejnou vervou, s jakou loni porovnávali svoje lyže, jsem se zarazila "tohle jsme vážně my?"

Jsme to my. Prázdniny tedy velkého popisu nezasluhují, neb si je každý, kdo ví, co to je rodinný život, umí představit. Pro ty, co si to představit neumí, snad tedy pouze ty největší události ve zkratce:

K místům, kde jsem kojila, jsem přidala dva vinné sklípky, z nichž jeden byl v Chateuneuf du Pape, a také jeden příkop u naštěstí ne příliš frekventované silnice. V tom druhém sklípku, Cote de Ventoux, si Gecková opět po nakojení s chutí odkrkla tak, že znovu přilákala pohledy všech ochutnávajících.

Murphyho zákon o tom, že vaše dítě, které už tři dny trpí zácpou, prolomí konečně sérii pouze počuraných plenek přesně v momentě, kdy s sebou nemáte celý přebalovací arzenál, samozřejmě platí. V našem případě si Gecková nakakala svoji tradiční plenku "až do pasu" na úpatí lezecké stěny, kam jsem ji donesla v šátku, a jestliže jsme sice měli mezi všemi těmi karabinami a sedáky i čistou plenku, nezbylo nám než naši vlasatou krasavici omýt vodou z řeky Gardon, ano, tou, nad kterou se tyčí slavný Pont du Gard. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že jestliže Delphinina kamarádka Violette nebude chtít nikdy mít děti, je to Geckové vina a že je naprostá pravda, že rodičům je i výkal jejich potomka drahý, takže nechápou, kterak někdo může mít z trochu plnější plenky návaly na zvracení.

Geckové je to všechno už nějakou dobu k smíchu. A jak píše Kulida, v momentě, kdy se vaše dítě začne smát, začnete i vy být z toho celého tak trochu vysmátý.

A tak vás zdravíme a přejeme hezký zbytek léta. Na zdraví!

P.S. Navzdory tomu, jak to vypadá nejen, že při kojení nepiju, ale též na sobě mám šortky....