První prázdniny Geckové

Jak už vážený čtenář dobře ví, miminka musejí cestovat, a tak se jistě nepodiví tomu, že Hvězdopravec už asi od návratu z porodnice chodil doma jako šelma zavřená v kleci a prohlašoval, že on považuje právo jet v létě na dovolenou za součást Listiny lidských práv a svobod. Usoudila jsem tedy, že mu v tomto právu daném francouzskou revolucí nemá cenu nijak bránit a protože se Gecková od pátého týdne konečně začala chovat jako skutečný Středomořan, souhlasila jsem, že v polovině srpna strávíme týden s našimi kamarády Huguesem a Delphine a jejich kamarády v domě kdesi u Avignonu. Hugues a Delphine jsou jedni z přátel, kteří s námi minulé září dobývali malé milé vulkány v Chile. Pamatujete? Minulé září jsme lezli do kopců se Sylvainem a se dvěma páry, a pak jsem se na blogu pár měsíců odmlčela, než jsem vám pověděla geččí příběh. Po zdolání vulkánů a návratu do Evropy jsme se odmlčeli i s oněmi dvěma spřátelenými páry. A když jsem si na Vánoce napsali, zjistili jsme, že kdyby někdo dělal výzkum "vliv malých milých vulkánů na fertilitu", zjistil by, že lépe než jezdit za podobnými zázraky do Loudres, je vylézt na Villaricu se nadýchat trochu toxických plynů. Byly jsme těhotné všechny tři, Amelie, Delphine i já. Amelie porodila svojí dceru v květnu, Delphine začátkem června a já na konci června. A máme tři další baby do party.

A tak mi tak nějak připadalo, že Geckové právo je se seznámit s o dva týdny starší Constance, a s prázdninami jsem souhlasila. Hvězdopravec, Gecková a já, proč ne, říkala jsem si. Ale už od svého těhotenství jsem dost pochybovala o tom, že s námi na prázdniny kdy pojede také Dežot. Hvězdopravec sice tvrdil, že nové auto kupovat nebudeme, že se v nejhorším koupí kufr na střechu, ale mně bylo jasné, že vzhledem k tomu, že i ve dvou jsme byli schopni naplnit i Pathfindera až po střechu, a že jelikož Dežot na poslední zimní dovolené praskal ve švech, nejspíš bude muset Hvězdopravec jednou své rozhodnutí přehodnotit. Ale neunáhlovala jsem se. Ženská intuice mi velela počkat, až se Hvězdopravec pokusí naložit auto před prvními prázdninami.

A ani jsem nemusela čekat tak dlouho. Stačil první odjezd na denní výlet a Hvězdopravec začal zvolna pochybovat o velikosti Dežotova zavazadlového prostoru, který byl celý zastěhovaný kočárkem, taškou s věcmi na přebalení Geckové a taškou s našimi plavkami. "No ale teď auto kupovat nebudeme, to si nemysli," prohlásil Hvězdopravec, když se mu konečně podařilo zavřít kufr: "Ale na zimu to asi bude chtít." "Jasně, šéfe!" řekla jsem: "A v nejhorším ty pojedeš s Geckovou, třemi bodýčky, dvěma plenkami a našimi plavkami Dežotem a já za vámi s kufry v X.""Koupíme prozatím střešní kufr," připomněl mi Hvězdopravec a já si marně snažila představit střešní kufr, který pobere zavazadla s oblečením, skládací postýlku, vaničku, věci na lezení, tenisovou raketu a Hvězdopravcovo kolo. Ale vzpomněla jsem si, že ženská moudrost velí mlčet a mlčela jsem.

Moje blbost.

"Ale nepojedeme na ty prázdniny jako vždycky, s ponožkama vlajícíma z kufrů", řekla jsem, když už jsem přistoupila na to, že Gecková tedy bude cestovat. Jestliže moji rodiče mě vychovávali tak, že odjezd na prázdniny vyžaduje týdenní důkladnou přípravu, která začíná sestavováním přesných seznamů věcí k zabalení, následným vršením těchto věcí na stůl v obýváku a pečlivým skládáním do zavazadel, Hvězdopravec byl vychován tatínkem Jeanem, který je schopen o odjezdu na týdenní výlet rozhodnout nonšalantně u oběda a stanovit odjezd na chvíli po siestě, kterou si ale rozhodně nepředstavuje tak, že by při ní měl něco balit. Ano, i do porodnice jsme balili hodinu před odjezdem a i do porodnice jsme nejeli přímo, ale přes zdravotní pojišťovnu, kam jsme museli ještě odnést nějaké papíry. Tohle všechno jsem si měla v hlavě přehrát, když Hvězdopravec považoval Dežota za nafukovacího. Ne se cítit jako moudrá žena, co na její slova dojde, protože mi mělo dojít, že na moje slova dojde jako obvykle na poslední chvíli.

"Hugues si bere kolo," nadhodil Hvězdopravec dva týdny před odjezdem a pokusil se o výlet na kole za Golemky, přičemž zpět jsme jeli Dežotem, na jehož nacpaném kufru balancoval zavěšený Hvězdopravcův oř blokující přístup k věcem. Při půlnočním vykládání věcí ve Zvonkosech bylo jasno. Dežot na prázdniny nepojede, ani kdyby měl střešní kufr až na půdu.

A tak jsme si čtyři dny před odjezdem na prázdniny koupili Autojakokrávu. Tedy, čtyři dny před odjezdem jsme ho našli na internetu. Tři dny před odjezdem pro něj Hvězdopravec jel sedm set kilometrů na sever do Picardie. Tři dny před odjezdem se o půlnoci vrátil, snědl steak z tuňáka, který jsem mu připravila, a v půl jedné v noci začal prohlížet na internetu nosiče na kola.

Dva dny před odjezdem, zatímco střídavě se mnou přebaloval Geckovou a nechával ji odkrknout, Hvězdopravec kontaktoval autoservisy v okolí, aby se poptal, zda by mu na Autojakokrávu někdo nenamontoval kouli na vlečňák, nezbytné to příslušenství pro nosič na kola.

Dva dny před odjezdem, když jsem se vracela z garáže s košem plným prádla ke složení, mi Hvězdopravec vítězně oznámil, že našel konečně nekoho, kdo mu kouli namontuje.

"Má to ale jeden háček", upřesnil: "Ten servis je ve Fos. Klidně řekni ne." Fos je 120km od Zvonokos.  A ve větě "klidně řekni ne" chybí dovětek "následky si poneseš sám".

"Když najdeš místo, kde můžeme strávit den, než tu kouli namontujou, tak jo", řekla jsem. Miminka musejí cestovat. To, že Hvězdopravec nebude trávit v průmyslové zóně u Fos celý den a že potřebuje, abych s ním já, a tedy i Gecková, jela druhým autem, mi bylo totiž jasné i bez ptaní.

A tak jsme druhý den v osm ráno vyjeli do Fos. Hvězdopravec v Autojakokrávě a já za ním s Geckovou v Dežotovi. A v devět ráno už jsem kojila na parkovišti v hnusné průmyslové zóně u Fos, zatímco Hvězdopravec mluvil s mechanikem a předával mu Autojakokrávu. V deset ráno jsme koupili Geckové cestovní postýlku a o hodinu později už v ní spala u tatínka Jeana doma. U tatínka Jeana doma je totiž naštěstí jen nějakých 30km od Fos, a to byla tedy ona destinace, kam se nás Hvězdopravec rozhodl ulít během montování koule. V pět přišel tatínek Jean a jel s Hvězdopravcem pro Autojakokrávu. V půl sedmé večer byli zpět. Od půl sedmé do osmi tatínek Jean volal prodejci, který si dovolil prodat Hvězdopravci Autojakokrávu bez desky kryjící zavazadlový prostor o ceně asi 30 eur, vyhrožoval mu žalobou a nazýval ho špatným obchodníkem. V osm hodin práskl s telefonem a řekl: "To snad není možný." V půl deváté, poté, co nám řekl, kterak je onen prodejce v Picardii špatný obchodník a kterak mu to osladí, tatínek Jean řekl: "Zvu vás na večeři." "Tereza chtěla balit", namítl Hvězdopravec: "Zítra ráno jedeme na prázdniny." "Klidně řekni ne", pomyslela jsem si. "No, jíst stejně musíme", domluvilo mi moje nové, středomořské, Já a jelo se na večeři.

Ve Zvonokosech jsme byli něco po půlnoci. Vstali jsme druhý den v sedm ráno a v jedenáct jsme s ponožkami vlajícími z kufrů, Geckovou na mém břiše v šátku a s Hvězdopravcem vítězoslavně připevňujícím svoje kolo na zbrusu nový nosič konečně kmitali jako opravdická rodina na parkovišti okolo Autojakokrávy naložené až po střechu. Kdyby mi někdo před šesti týdny řekl, že budu schopná sbalit i s Geckovou věci na týdenní výlet stejně rychle jako v dobách bez Geckové, myslela bych si, že neví, co to je mít dítě. Vážení čtenáři, mít dítě je to, co vám umožní naplno pochopit rčení "udělám to levou zadní".

A prázdniny mohly začít. Ve dvě hodiny jsme byli jako na koni na obědě u bývalé přítelkyně tatínka Jeana Jeanne. A jak už to bývá, slovo dalo slovo, v šest hodin večer jsme byli konečně naobědvaní a v osm jsme projeli branou našeho prázdninového domu. Musím říct, že v tu chvíli jsem skutečně potřebovala dovolenou jako sůl.

Druhý den ráno před odjezdem na výlet, když jsme s Delphine pily na terase asi páté kafe a pomalu se schylovalo k polednímu, zatímco Constance žužlala bradavku a Gecková hleděla do korun stromů, což je momentálně spolu se zíráním na bílé stropy její největší vášeň, a kluci při nakládání krámů do obrovských rodinných aut vedli horlivou debatu o tom, který kočárek je nejlepší, se stejnou vervou, s jakou loni porovnávali svoje lyže, jsem se zarazila "tohle jsme vážně my?"

Jsme to my. Prázdniny tedy velkého popisu nezasluhují, neb si je každý, kdo ví, co to je rodinný život, umí představit. Pro ty, co si to představit neumí, snad tedy pouze ty největší události ve zkratce:

K místům, kde jsem kojila, jsem přidala dva vinné sklípky, z nichž jeden byl v Chateuneuf du Pape, a také jeden příkop u naštěstí ne příliš frekventované silnice. V tom druhém sklípku, Cote de Ventoux, si Gecková opět po nakojení s chutí odkrkla tak, že znovu přilákala pohledy všech ochutnávajících.

Murphyho zákon o tom, že vaše dítě, které už tři dny trpí zácpou, prolomí konečně sérii pouze počuraných plenek přesně v momentě, kdy s sebou nemáte celý přebalovací arzenál, samozřejmě platí. V našem případě si Gecková nakakala svoji tradiční plenku "až do pasu" na úpatí lezecké stěny, kam jsem ji donesla v šátku, a jestliže jsme sice měli mezi všemi těmi karabinami a sedáky i čistou plenku, nezbylo nám než naši vlasatou krasavici omýt vodou z řeky Gardon, ano, tou, nad kterou se tyčí slavný Pont du Gard. V této souvislosti bych ráda poznamenala, že jestliže Delphinina kamarádka Violette nebude chtít nikdy mít děti, je to Geckové vina a že je naprostá pravda, že rodičům je i výkal jejich potomka drahý, takže nechápou, kterak někdo může mít z trochu plnější plenky návaly na zvracení.

Geckové je to všechno už nějakou dobu k smíchu. A jak píše Kulida, v momentě, kdy se vaše dítě začne smát, začnete i vy být z toho celého tak trochu vysmátý.

A tak vás zdravíme a přejeme hezký zbytek léta. Na zdraví!

P.S. Navzdory tomu, jak to vypadá nejen, že při kojení nepiju, ale též na sobě mám šortky....

Miminka musejí cestovat, aneb Středomořské názory na výchovu

"Podívejte, vaše dítě má tady modrou středozemskou skvrnu!", řekla nám dětská doktorka, která prohlížela Geckovou než nás pustili domů z porodnice: "Není moc vidět, ale je tam!"

Modrá středozemská skrvna není nic vážného. Znamená to, že geneticky pochází člověk z oblasti Středozemního moře. Nic vážného pro dítě, upřesnila bych ráda. Horší je, když ji jeden z rodičů nemá.

Již jsem se tu zmiňovala o tom, že moje kamarádka Jeanne, která pochází z Marseille a žije v Praze s mým kamarádem z Rokycan a jejich dvěma dcerkami, říkala, že člověk si nikdy neuvědomí rozdíl v obou kulturách tolik, jako když má děti.

"Přijedete na oslavu Michelových šedesátin?", ptala se Hvězdopravcova teta na rodinném obědě koncem mého těhotenství. "Kdy to je a kde?", otázal se Hvězdopravec, který byl na onom obědě beze mě: byla jsem v třicátém sedmém týdnu a měla jsem jednu kontrakci za druhou, takže mi porodní asistentka nařídila zůstat doma, abych Geckovou nevyklepala na luberonských silnicích zbytečně předčasně, když už je tedy skoro dopečená. "Devětadvacátého června na Point rouge", řekla teta. Francouzský termín porodu jsem měla třicátého, tedy přesně o den později, a Point rouge je od nás přes sto kilometrů. Podotýkám, že francouzský termín je o týden později než český a většina žen porodí tedy před ním. "No, pokusíme se", řekl Hvězdopravec: "ale nevím nevím, Tereza bude asi zrovna rodit, nebo budeme v porodnici." Teta pokývala hlavou: "Byla by škoda, kdybyste nepřijeli." "To je pravda", přidala se další teta hned vedle: "děti si musejí zvykat na cestování."

Hvězdopravec mi o konverzaci říkal, když jsme se pár dní před porodem byli koupat v rybníku za Zvonokosy. Kousek od nás visel plakát lákající plavce na účast v triatlonu, který se uskuteční devětadvacátého a třicátého června, tedy o víkendu, kdy slavil Michel své šedesátiny. "Řekni tetě, že nemůžem, jestli je to v poledne", zakroutila jsem hlavou: "chci se totiž přihlásit na ten závod ve triatlonu, ale jestli je to večer, tak samozřejmě přijdeme." Tedy, to jsou nápady!

Ale to jsem netušila, že jsem teprve před branami středozemské výchovy a že kdybych byla možná řekla, že na narozeniny nemůžeme jet, protože se týden po císaři zúčastním závodu ve triatlonu, jedinou reakcí by nejspíš bylo: "A kdo ti bude hlídat dítě?"

Porodila jsem nakonec jednadvacátého, krásných osm dní před onou oslavou, a v porodnici začalo defilé návštěv, které začaly zahrnovat Geckovou dary a nám se tak nakupil v nemocničním pokoji celý šatník růžových letních šatů na šestiměsíční miminko a dalších podobně praktických nezbytností často od lidí, které jsem nikdy neviděla a kteří poslali dárky po dvaceti nejbližších příbuzných, kteří nás přišli navštívit. Zcela nestředozemní porodní asistentky říkaly, že bychom měli návštěvy omezit, protože Gecková je dítě citlivé a všechno ji rozhodí, a tak Hvězdopravec omezoval, což v praxi znamenalo, že všechny ty tety a spol. nezůstaly celé odpoledne až pozdě do večera, ale jen celé odpoledne a večer zase přišel někdo jiný. "Potichu, akorát usnula", poprosila jsem Grega a Drahoumatičku, když za námi byli asi po sto padesáté jen se rychle na čtyři hodiny podívat. "Děti si musejí zvykat na hluk", poučil mě Greg.

To, že miminka musejí cestovat a zvykat si na hluk, jsem za posledních šest týdnů slyšela tolikrát, že bych to nespočítala ani na všech prstech, které dohromady s Geckovou máme. Zato jsem zjistila, že ve francouzštině zřejmě neexistuje slovo "šestinedělí". "Jako těch šest týdnů po porodu, kdy na sebe má matka a dítě dávat pozor", snažila jsem se vysvětlit, co to šestinedělí je, v naději, že se dozvím francouzský ekvivalent. Vyvarovala jsem se říct: "Jako těch šest týdnů, kdy nechodí skoro žádné návštěvy a kdy se respektuje matčin klid a klid dítěte", protože jsem dobře věděla, že je to jako vysvětlit Čechům slovo pivo opisem "Onen pěnivý nápoj ve čtvrtlitrové sklenici, který nejlépe chutná říznutý limonádou nebo s jahodovou šťávou". "Myslíš jako mateřská?", řekla teta. Pravda, francouzská mateřská není o mnoho delší než šestinedělí, takže nebyla úplně mimo.

A tak si zvykáme na hluk a cestujeme. "Bude to fajn, dáme si s nima skleničku a vykoupem se", přesvědčuje mě od návratu z porodnice skoro denně Hvězdopravec, že nápad jet na večeři/oběd/výlet/Měsíc, je vlastně všestranně výhodný. Po sto padesáté tedy myslím na Čepka a Šafránkovou a říkám: "No, a my se budeme koukat, jak se koupeš ty."

Ale to se pletu. Hned po příjezdu k tetě třicet kilometrů za rohem Geckovou probudí její bratranec a sestřenka z druhého kolena, kteří běhají nahatí okolo bazénu a křičí: "Miminko! Miminko!" a Hvězdopravcova sestřenice volá: "Nekřičte, nebo ho vzbudíte." Inu, kdybychom byli zvykali Geckovou na hluk, máme vystaráno, takhle se ale největší hluk začíná ozývat z našeho kočárku. Vezmu Geckovou, přiložím k prsu a bratranec a sestřenka toho využijou k tomu, aby vlezli do korbičky kočárku. Gecková řve. Postupně se odsunu od bazénu do přítmí ložnice, takže se vlastně ani nemůžu koukat, jak se koupou ostatní. Gecková střídavě pije a řve. Občas do pokoje nakoukne teta nebo strejda a udiveně se ptají, proč naše třítýdenní dítě tolik křičí a jestli nemá hlad/špinavou plenku/teplotu. Ne, nemá, ujišťuju je. Jen nemá ráda cizí lidi a hluk. Přes tu svoji modrou skvrnu se zdá, že je v celém Středomoří snad jediné miminko, které hned po vylezení z břicha nejde olíbat celou rodinu a nadšeně se na ni nesměje.

Nakonec Gecková usne a jdeme se projít. Hvězdopravec na mě hledí pohledem: "Já jsem ti říkal, že to bude v pohodě." Když se vracíme z procházky, pomalu zapadá slunce a Hvězdopravec si libuje, jak se zdržíme pěkně ještě na aperitiv. Ani se nenamáhám dodat: "Tak se budeš koukat, jak ho piju já." Proti nám se řítí Geckové bratranec Gabriel a než mu Hvězdopravcova sestřenice stihne připomenout, že nemá křičet, hlásí z plných plic: "Támhle na stromě je užovka! Je tam užovka! Užovkáááá!" "Uáááááááá", odpovídá Gecková. Zdá se, že si s bratrancem jdou dobře do noty, myslím si a v duchu si říkám, že můj užužlaný prs bude muset ještě nějakou tu hodinku žužlání vydržet.

Vracíme se autem přes kopec ještě za světla, aperitiv byl nakonec jen rychlovka, Hvězdopravec pil víno, já do sebe rychle chrstla džus, Gecková odpadla ukojeně od prsa, a tak jsme vyrazili. Tento návrat se opět řvoucí Geckovou pokouším umlčet prsem uprostřed vinice. Jinak už jsem kojila také v levandulovém poli, v lánu pšenice, na hřbitově, v borovicovém lese, v dubovém lese, ba i v olivovém háji, na úplně zaplivaném parkovišti na výjezdu ze Zvonokos, na pláži u rybníka, na parkovišti před obchodem, v restauraci, na radnici v kanceláři, v kanceláři ředitele jeslí, dokonce i v klášteře plném jeptišek, avšak zcela středozemských jeptišek, které se všechny chodily na ten zázrak zrození podívat, zkrátka asi všude kromě proslulých zvonokoských pisoárů a kostela, ale myslím, že i na to dojde. "Jednou tě nějaký integristi zastřelí", směje se mi Hvězdopravec, když tahám prso usazená na vyšším obrubníku chodníku uprostřed Zvonokos. "A můžou to prosím udělat co nejdřív?", řeknu.

Pátý týden si ale postupně buď Gecková nebo já konečně zvykneme. Naučím se nakládat kočárek do Dežota a připevnit Geckové postýlku, a v klidu jedeme jen ve dvou třeba i čtyřicet kilometrů na návštěvu za Golemky. "S kočárkem o půlnoci", děsí se moje maminka, když po jednom takovém výletě a po následné grilovačce nakládáme spící Geckovou a všechen náš babybordel a jedeme v klidu domů: "Aby na vás někdo nezavolal sociálku." Ale nemusí mít strach. Zdá se, že sociálka v místních krajích hrozí pouze lidem, kteří tráví šestinedělí doma, schovávají se před hlukem a jejichž novorozeně nenajezdí alespoň stovku kilometrů za týden. Taková nepřípustná izolace dítěte je přece zločin.

Když jedeme koncem šestinedělí na večeři k oné tetě a strejdovi, kteří se ještě před dvěma týdny divili, proč Gecková křičí, neskončím s prázdným žaludkem zavřená kdesi v ložnici, ale pěkně se se všemi nabaštím na terase, Gecková mi spí na hrudi v šátku a to, že se u stolu odehrává živá konverzace, je jí úplně jedno. Dám si klidně skleničku vína, protože vím, že náš potomek spí a žádné kojení v luberonských kopcích se konat nebude. Nasaju hluboko do plic provensálský vzduch a připadám si, jako kdybych právě skutečně uběhla ten triatlon.

Právě včas. Podle místních zákonů nastupuju za pět týdnů do práce.