V Otíkových stopách

Poslední dny v Reillanne utekly jako voda. Voda, která v den našeho odjezdu konečně začala bublat i ve fontáně před domem naší sousedky s prasklým potrubím, neklamný to důkaz, že začalo jaro. Celá Provence se zazelenala a stráně pod Reillanne pokryla křiklavě žlutá řepka. I když fouká mistral a je přeci jen ještě zima, lidé odložili kabáty a v očích jim září víra v sílu slunce, které je brzy zbaví nutnosti prosit trhovce o další a další dřevěné přenosky na rozdělání ohně v krbu.

Na Velikonoce to ale vypadalo jako že teprve zima nastává, trochu jako kdybychom se nachvíli ocitli zase na jižní polokouli. Hvězdopravec a já jsme si o to tak trochu koledovali, protože jsme se vydali po stopách Oetziho na přechod páru rakouských kopců a strání, ale když jsme pak konečně po úmorné cestě z Rakouska zpět v hustém sněžení a na letních pneumatikách překročili francouzskou hranici a sjeli z Alp dolů, uvítala nás Montagne de Lure celá pod sněhem, neklamný to důkaz, že trhovci na Velikonoce jistě nezbyla přepravka ani jediná. Montagne de Lure je vršíček kousek od nás, kde je jediné provensalské lyžařské středisko. Před pár týdny jsme se tam o víkendu vydali na výlet a na piknik na sluníčku vyhřívajícím suché stáně: letos, stejně jako v uplynulých pár letech, středisko zůstalo zavřené celou zimu, protože nenapadla ani vločka. A vidíte to, nakonec mohli otevřít na Velikonoce.

Velikonoce byly tedy poněkud zimní. Hvězdopravec a já jsme se rozhodli pro rodinnou dovolenou, to jest sešli jsme se s Brašulí v Oetztalských Alpách, abychom   si trochu protáhli těla a stejně jako naši předkové přešli kus hor pomocí lyží a tuleních pásů. Předpověď počasí byla trochu nahnutá a když jsme v rakouském Ventu nazouvali lyže, pršelo. Brašule si s sebou tedy vzal pláštěnku jak kdysi na pochoďák, já jsem zabalila svojí péřovku do igelitu z balíku vod a šlo se. Kdepak vzdát to, když na nás po půl dni pochodu čeká chatička, co by za to Oetzi, kterého jsem v duchu překřtila na Otíka, dal.

Šli jsme a šli dlouhým údolím, déšť brzy ustal a vysvitlo slunce. Pravý moment na horalův piknik a první ochutnávku sýrů a saucissonů zavánějících v mém batohu tak strašně, že jsme je cítili neklamně i šestý den po dennodenním propocení trička a bez nároku na sprchu. A pak pěkně dál do vršku. U chatičky jsme byli kolem páté večer, ale protože nám ještě zbývaly síly a protože bylo pěkně, rozhodli jsme se popojít dvě hodiny k další chatičce.

Podobná rozhodnutí se v Rakousku zdála vždy signálem pro počasí, aby začalo dělat divy a sněhové přeháňky až vánice, ale nezastavilo nás nic a v osm jsme se konečně s jazykem na vestě dovlekli do druhé chatičky přímo pod vrchokem Similaun, který jsme měli v plánu následující den zdolat. V baru jsme dopadli na lavice. "Pivo a polívku!" volal předek v nás. Pivo bylo teplé, což je v nadmořské výšce téměř 3000 metrů a přímo na ledovci trochu plýtvání energií, řekla bych, ale horší byla polévka, kterou Brašule překřtil na polévka "párkovka". Recept je jednoduchý, nakrájíte párky, dáte do vody, když to začne vřít, přidáte nudle a jakmile změnkou, servírujete. Co by za to Otík dal, pomyslela jsem si, ale přesto mi to nedalo, abych si nevzpomněla na Zitu a její trefnou poznámku, že v zemi s francouzskou administrativou a dánskou kuchyní by jistě musel být velký podíl sebevražd. Myslím, že je v zájmu rakouského národa zjednodušit administrativu na minimum, nebo mu hrozí vymření, a to i pokud máte v nohách přes 1000 metrů převýšení s těžkým batohem na zádech a sněhovou vánici.

Další den jsme vyšplhali na Similaun, zase sjeli dolů, dali si pořádnou porci sýra a vydali se do průsmyku, kde Otík možná snil o párkovce, než zmrzl, a v kusu ledovce se pak po 5300 letech dočkal celosvětové slávy. Skutečně si ji zasloužil, neb vydat se do podobných končin vyzbrojen suchou trávou jako izolací v kožených polobotkách, to chce kus odvahy. Přes průsmyk, kde je Otíkův památník, jsme přejeli do Itálie a do chaty jménem Bellavista.

A tam jsme pochopili, že italská administrativa, naopak, může klidně růst do naprosto obludných rozměrů, s žaludkem plným krevet a polenty, raviolů se špenátem, polévkou z mrkve a pomeranče, kusem hovězího a malých brambůrek a koláčem navrch, je to stejně každému jedno. Po večeři jsme se naložili do horké lázně vedle chaty a došlo nám, proč Italové tak dlouho tolerovali u moci někoho jako Berlusconi.

Následující dny bylo počasí čím dál horší, a to tak horší, že Brašuleho pláštěnka na to rozhodně nestačila, chtělo to spíš mojí péřovku. Vzdali jsme naději vyšplhat na další vrchol, který jsme měli v plánu, užili si přechod a sjezd do dalšího údolí a celé odpoledne jsme odpočívali v chatě jménem Hospiz. Správcová mluvila francouzsky a když slyšela, že jsme předevčírem spali pod Similaunem, sdělila nám, že to tam spravují její vnoučata. Chceme polopenzi? K večeři je polévka s párky. "Asi rodinný recept", zakvíleli jsme v duchu ve strachu, že se s námi táhne Otíkovo prokletí a čeká nás smrt zadušením nekvalitní uzeninou. Babiččina párkovka byla naštěstí ale obohacená alespoň o trochu pažitky a nakonec jsme ji spořádali velmi spokojeně.

Otázka večera zněla, jaké bude druhý den počasí. Chlapík pracující na baru řekl, že je ošklivě, pak přijde ale vítr a ten mraky rozežene a bude krásně, takhle je to prý vždycky, on to tady zná. Takhle půjdou ty proudy, ukazoval nám a my jsme kývali a snili o největším ledovci v Evropě, který nás čekal následující den. U dalšího piva jsme pak viděli, jak chlapík horlivě točí proudy vedle u stolu skupině pěti Francouzů,  takhle to foukne, rozfoukne a sluníčko vysvitne. Pak byl na řadě osamělý německý snowboardista, kterého jsme pro sebe překřtili na Budhistu.

Jediný, kdo se o tom zázračném mrakyrozfukujícím větru nedoslechl, protože ho předpověď vůbec nezajímala, byla partička Čechů, která se do chaty loudala pomalu po jednom. O tom, že jsou to Češi, jsme nepochybovali už od chvíle, kdy došel první: měl přízvuk jako Čech. Dal si velké pivo, pořádně se napil a Hvězdopravec poznamenal: "Pije taky jako Čech". Polovina piva jakoby se vypařila. "Je to Čech", řekla jsem, když přišel druhý a konečně jsme tedy měli možnost slyšet, jak se oba výletníci baví. Postupně se doloudala celá skupinka, jejímž cílem bylo na vylézt na sněžnicích další den horu okolo 3600m vzdálenou nejméně deset kilometrů. Ale nač sledovat předpověď, řekl jeden z výpravy, já už jsem těch vršků vyšel, jen jsem před sebou takhle mával hůlkou, abych někam nespadl.

Následující den bylo ošklivě, ale my jsme věděli, že ten, kdo to tu zná, ví, že přijde vítr a zase bude pěkně, a tak jsme se začali škrábat k ledovci. Ve výstupu nás předehnal Budhista upalující jako Čech na pivo a později nás dohnala i skupinka Francouzů. Na ledovec, nebo nejkratší cestou do druhé chaty, mudrovali jsme všichni společně? Budhistovy stopy vedly jasně k ledovci. V tom se začalo vyjasňovat, a když francouzská parta řekla "ledovec", řekli jsme: "taky ledovec". Až později jsem si vzpomněla na moudrá slova do zblbnutí opakovaná rodiči: "a když Pepíček skočí z okna, tak skočíš taky?" Inu, zdá se, že ano.

Vítr se zvedl pořádný, přesně tak, jak to správce chaty předpovídal, ale mraky se držely, co jim síly stačily a sníh se z nich sypal jako z protrhnuté peřiny. Když jsme vylezli na ledovcové plató, bylo jasné, že cestička k domovu je zafůkaná natolik, že vede už jen cesta vpřed a to co nejrychleji do útulny na plató sloužící k tomu, aby v ní přenocovali zřejmě všichni alpinisté, kteří uvěřili předpovědi správce chaty Hospiz. Vítr fučel, Hvězdopravec držel směr podle GPS a Brašule a já jsme si to šinuli za ním. Francouzská parta se nám ztratila někde v blizardu, ale věděli jsme, že mají mapu, kompas a zkušenosti, a tak jsme se o ně nebáli. V jednom poryvu větru, když se mlha trochu rozfoukla, najednou Brašule zavolal: "Chata!" . Zbývalo jen k chatě vylézt a byli jsme zachráněni. V chatě bylo osm postýlek, spousta dek, dřeva, zbytků těstovin a několik českých instantních polévek. Lopatou tvořící součást skialpinistického vybavení pro záchranu v případě zavalení lavinou jsme naplnili čerstvým sněhem všechny v útulně dostupné kastroly a už nezbývalo než čekat, až přijde francouzská parta. Bylo nás dohromady přesně osm. Hvězdopravec, Brašule, Vilém Katolík, Robertek Katolíková, Jan Křtitel Katolík, Odyseus Katolík, přítelkyně Viléma a já. Ta jména jsem si nevymyslela, jen jsem je přeložila. Pán Bůh má evidentně smysl pro humor.

Ačkoli poslední zprávy před setměním o počasí venku byly mínus dvacet jedna stupňů Celsia, vichr a vidět ani na krok, ráno se vyplnilo, co nám správce hospicu sliboval. Modré nebe, ledovec pokrytý třpytivým čerstvým sněhem kam se podíváš, a ticho jako v kostele. Nasnídali jsme se, uklidili útulnu a už jsme nazouvali lyže a vytvářeli na ledovci první stopy.

Ten večer jsme pak dorazili do chaty, kde Brašule ochutnal jídlo jménem "Bašta strážce hor" (česky lančmít), a která byla celá vyzdobená cedulkami typu "neházejte vložky do mísy", "nevcházejte do restaurace s batohem", "za chození po schodech v pohorkách 5 eur pokuta", "nekouřit", "neplýtvat vodou", "po použití záchoda si umyjte ruce" nebo "prosíme, plaťte předem!!!!", to vše v duchu rakouské pohostinnosti rvoucí Provensalanovi Hvězdopravci vnitřnosti a mně s Brašulí připomínající naši sousedku vylepující podobné okrasy, jež shrnujeme pod název "vrátit káru", u nás v domě.

Následující den sice trochu chumelilo, ale protože naše výprava dosud vlastně zdolala pouze jediný vrcholek, bylo rozhodnuto dojít až pod Wildspitze, nejvyšší kopec Oetztalských Alp, a teprve pak se ptát, zda jít nahoru nebo ne.

A měli jsme recht. A vrcholek v kapse. A přestože jsme na fotkách s lanem, mačkami a cepínem, vězte, že těsně před námi ho zdolala dvojice s přerostlým pudlíkem, který za nimi celou tu dlouhou cestu pod vrchol běžel ve sněhu, a který s nimi následně slanil via ferratu. Podle obrovské radosti, s níž se pudlík válel pod zdolaným vrcholkem, lze považovat reinkarnaci za oficiálně vědecky ověřenou. Jen nevím, zda to byl pudlík Otík nebo pudlík Mallory.

Úplně ušlí a uježdění jsme se okolo šesté večerní konečně ocitli po šesti dnech skialpování ve Ventu, těšíce se na sprchu, pivo a dobré jídlo. A po omytí našich tváří jsme zjistili, že máme všichni tři omrzlinu na levé, návětrné, straně nosu, pozdrav to od meteorologa z Hospicu, a že jsme jako tři bratři ve smradlavém triku Icebraker. Přátelství bylo definitivně zpečetěné.

Nyní jsme ale v Provence a zima je už v té bujné zeleni dávno zapomenutá. A tenhle víkend jsme se přestěhovali z Reillanne do Zvonkos, do domku, kde snad pobydeme nějakou souvislejší dobu a kam snad jednoho krásného dne dorazí i náš kontejner z Chile s žirafami a Hvězdopravcovým Svetrem.

Doma tedy zatím spíš tak trochu kempujeme, ale naše dobrodružství je jinak typicky francouzské. Od soboty nám nad hlavou jako Damoklův meč visela zásadní  hamletovská otázka, již si každý Francouz hoden této národnosti při změně bydliště s obavami položí úzkostně zatínaje nehty do zpocených dlaní: Bude chléb v nejbližší pekárně dobrý?

Dnes ráno jsem se rozhodla dojít si pro odpověď. A, vážení čtenáři, chléb je křupavý, vypečený a s oky nestejně velkými, přesně takový, jaký má správně být.

Tak to bychom měli.

Provensalské gůglení

Myslím, že není lepšího důkazu o tom, jak se žije na vesnici uprostřed pohoříčka Luberon, než historicky nejdelší pauza na mém blogu. Ne, že by nebylo co vyprávět, ale jak asi, když v jedné z nejméně osídlených oblastí Francie je mobilní telefon neužitečné harampádí a internet hudba budoucnosti. Antény vysílačů tu sem tam krajinu hyzdí, ale ubryndávají signálu tak nejdál k příštímu kopci, a co nepřeruší místní kopce, s tím si hravě poradí na sebe malebně naplácané staré domy s úzkými uličkami, a pokud přeci jen nějaký zbytek signálu vesnicí proletí, jsou tu spolehlivě ochranné tlusté domovní zdi. Tatínek Jean je nadšen, že se tu netoulá žádné rakovinotvorné zlo - o tom, jak je telefonování mobilem škodlivé se prý schválně mlčí, lobby, chápete -, které způsobuje přehřátí jeho uší, když si jednou za týden zapne onen toxický vynález mobil.

Mě však po měsíci a půl bolí hlava jako střep. Telefonovat nebo surfovat znamená vyjít ven na chodník před dům a doufat v dobrý vítr, který k nám přinese trochu eletromagnetického pokroku. Internet funguje tak jednou týdně, telefon zase minutu ano a minutu ne, a pokud jste doma, nikdo se vám nedovolá. O prázdninách je to jistě ráj, ale když se pokoušíte přemoct francouzskou administrativu, najít si práci a zařídit pořádný kopec dalších věcí, je to bez nadsázky peklo. Zvlášť, když ve spojení s absencí signálu nemáte poštovní schránku a jakékoli úřadování komplikovanější než nákup chleba znamená protočit Dežotovi pořádně kolečka. Z člověka, který v klidu zapomínal nenabitý mobil dva dny v kapse batohu a který doma nezvedal telefon, pokud se mu zrovna nechtělo, je tak navzdory vlastní představě o sobě po měsíci a půl městskou neurózou postižený technožíznivec okouzlený slovy jako optické vlákno, smartphone nebo internetbanking.

Lidé ve vesnici ale evidentně jako já nedostatkem kontaktu s okolním světem netrpí. Provensalané mají stoletími prověřenou metodu přenosu signálu - ústně. Neboli, co si technožížnivec vygůglí, to si Provensalan vyžvaní.

Hvězdopravec, který má v Provence celou rodinu, mě vždycky fascinoval svojí schopností "diskutovat". Co jsi dělal v práci?, ptala jsem se. Diskutoval jsem, říkal často a já jsem obdivovala jeho schopnost navazovat vztahy, lehce a nonšalantně konverzovat, která je většině Čechů naprosto cizí. Teprve po prvním týdnu zde mi ale došlo, že na rodáka z Provence je Hvězdopravec v podstatě na slovo skoupý. Přelomovým momentem v tomto uvědomění pro mě byl podpis nájemní smlouvy na byt, který trval hodinu. Jelikož se jednalo o téma stěhování, postupně jsme probrali celou majitelovu i Hvězdopravcovu rodinu, všechny vesnice, kde která část rodiny bydlí, což se samozřejmě stočilo na dopravní zácpy, ty zase na nepříjemné ochlazení moře po mistrálu, odkud jsme se dostali k daním z nemovitosti, a na závěr na létacího koníčka tatínka Jeana a malby paní majitelky. "To jsou ale sympatičtí lidé", pochvaloval si tatínek Jean, když jsme celí užvanění vycházeli do pátečního večera, a mě začínalo docházet, proč Hvězdopravec o většině svých mezinárodních spolupracovníků obvykle tvrdí, že jsou to nevychovanci, neb "skoro ani nepozdraví".

V Provence se zdraví a mluví a mluví a mluví a mluví a nakonec ještě chvíli mluví. Námětem číslo jedna je počasí, a přesto, že dnes již tolik Provensalanů nepracuje v zemědělství, ke slušnosti patří počasí nevěřit a podivovat se nad jeho absolutní neobvyklostí v porovnání s předchozími léty. Inu, ono taky, jak hodinu konverzovat o tom, že je stejná zima jako byla loni, když to už jsme si všechni přeci loni pověděli, že ano. Zkrátka, je to pořád tak, jak to popisuje Peter Mayle v Roku v Provence. Za měsíc a půl, co žijeme v Reillanne, bylo dle toho, co jsem mohla slyšet na trhu, neobvykle teplo, pak neobvykle zima, dále pak neobvykle sucho, přerušeno záhy neobvykle silným deštěm.

Protože počasí to ale přeci jen všechno nezastane, je každý obyvatel Provence rád, když se něco semele.

Před dvěma týdny v pátek nám najednou přestala téct voda. Ráno jsme se vzbudili a netekla ani kapka. Hvězdopravec odjel diskutovat do práce a já jsem se vydala na výzvědy do místního konzumu. Paní majitelce voda tekla, i když občas jí také neteče, ještě, že je voda ve fontáně, snad se v ní ale nebudeme muset mýt. "Ještě, že je teplo", řekla neotesaná Češka, které konverzace pořád ještě nejde. Paní se zasmála, no ano, je teplo, ale taky je sucho, možná proto nám ta voda neteče, a taky je možné, že to vypnuli kvůli pracem nahoře ve vesnici, ale zase je divné, že by netekla voda u nás dole, nejlepší by bylo dojít se poptat na radnici.

Zbaběle jsem usoudila, že dalším poptáním mi nejspíš vyschne v ústech tolik, že riskuju bez tekoucí vody v domě smrt žízní, koupila jsem lahev minerálky a odploužila jsem se domů s nadějí, že voda začne téct nějak sama od sebe.

Hvězdopravec se vrátil kolem páté a voda pořád ještě netekla. Nezbylo tedy, než se jít poptat sousedů, kteří se právě vraceli z práce.

Sousedce od naproti voda tekla, ale v zimě, to bylo hrozné, to jak byla letos tak neobvyklá zima, tak jí prasklo potrubí a to teklo všude po návsi, a proto taky nefunguje teď fontána u ní před domem, a taky to bylo hrozné, protože měla zrovna hosty, ona taky pronajímá, jako Sylvainovi rodiče, jakpak se mají? No, oni mají Reillanne rádi, oni pořád neví, jestli se přistěhovat nebo ne, a co my, my se budeme stěhovat do Zvonokos?

Z branky u bývalých jatek přišla sousedka zdola, dobrý večer, voda teče a řeč plyne jak ta voda a co nesemele, rozemele, jakpak se mají Sylvainovi rodiče, do Zvonokos?

Když se dostavila třetí sousedka, zavolal konečně Hvězdopravec Sylvainovu tatínkovi, který mu řekl, že přívod vody je venku před domem. Hvězdopravec otevřel poklop přívod kryjící a zjistil, že nám v noci někdo prostě omylem vodu zavřel.

Všechny tři sousedky stály chvílinku jako zkoprněné, nebo možná jen chytaly dech na debatu "jak je to možné", kde byly zmíněny všechny kriminální činy za posledních pár let, neschopnost radnice zjistit, který uzávěr vody patří ke kterému domu, a obtížnost parkování ve vesnici.

Pak padla noc, ochladilo se a já se těšila, že se konečně budu moct jít osprchovat.

Hned, jak jsem vylezla ze sprchy, ozvalo se ťukání na dveře. "Prý vám dneska netekla voda", strčil hlavu do dveří soused: "už teče?". No jejda, už teče, ale tedy, někdo nám zavřel přívod, jak je to možné, podívejte, tady to je, řekl Hvězdopravec, a soused se divil a vykládal, jak radnice nemá žádný plán rozvodů a jak je tu všude nějaké staré potrubí a jak mají všechny domy problém s vlhkostí, hlavně jeho soused zezhora, který nemůže vůbec žít v přízemí, jen v prvním patře, protože tam je všude takováhle vrstva houby, co je dobrá houba, protože se z ní dřív vyráběl střelný prach, ale doma na stěně, přeci jen, a Hvězdopravec kýval a vykládal sousedovi o studně, kterou máme ve sklepě, a když jsme konečně okolo půl desáté osaměli, řekl pochvalně: "Stejně je to ale sympatická vesnice."

V tomto kontextu samozřejmě nejen, že chápu, že internet a telefon může chybět pouze zamlklým depresivním neurotikům jako jsem já, ale dokonce se ptám sama sebe, jak se tu uživí místní radiostanice, jako například radio Verdon.

Radio Verdon, kde místo bien všichni říkají pěkně místně bieng, je naše oblíbené hlavně kvůli reklamě na kamna na dřevo, kde dědeček usilovně slabikuje z papíru text vysvětlující vnučce, jak mu v zimě vůbec nebyla zima a jak ušetřil a to je bieng. Příležitostně se v tomto rádiu také dozvíte, ve které vesnici je soutěž o nejkrásnější tykev a nejlepší tykvovou polévku a k tomu vám hraje místní hudba o tom, jak je provensalské nebe modré, modré, modré.

A tak poslouchejte, sněte o prázdninách, o životě bez telefonu a bez internetu a já se jdu vyplížit do podvečerního Reillanne, abych chytila nějakou tu vlnu a mohla vám tenhle příspěvek poslat.