Svátek matek

Svátek matek je ve Francii instituce jako byl u nás kdysi, za mého socialistického mládí, mezinárodní den žen. Ten tu slaví také, s mateřstvím ale nemá nic společného, a tak děti v březnu neutvářejí žádná olepená srdíčka. V březnu se debatuje o nerovnostech a o různých tématech týkajících se žen. Matky si tak na upatlané, dětskými ručičkami vyrobené přáníčko musejí počkat až na poslední květnovou neděli. A protože tu matky chodí do práce mnohem hojněji než v Čechách a protože děti jsou tedy mnohem častěji v jeslích a ve školkách, debata o dětských kreacích je oblíbená debata mezi všemi, kdo mají děti, ať už jakéhokoli věku. Velkou francouzskou klasikou, ekvivalentem srdíček s nápisem MDŽ, je pak náhrdelník z těstovin, který dostala snad každá matka hodná toho jména. Tedy, matka dětí dostatečně starých, protože jeslové děti samozřejmě nenavlékají těstoviny, a tak já jsem v prvním roce dostala tácek s nalepenou Geckulčinou fotkou zavinutý v kytičce ze čtvrtky, na kterou ručičky mé, tehdy desetiměsíční, holčičky napatlaly barvu. Druhý rok jsem dostala kartónovou destičku popatlanou toutéž barvou přes šablonu "maman". Hvězdopravec dostal ke svátku otců (já vám to říkala, rovnoprávnost!) tutéž destičku, a tak jsme se nalepili v koupelně nad umyvadla. Něco vám totiž řeknu. Rodiče hodní toho jména, ať už jsou cynici jací chtějí, všechny ty artefakty střádají a schovávají. "Moje dcera mi kdysi udělala takový rámeček na fotky", zasnila se tento týden jedna kolegyně, jejíž dcera je už dávno plnoletá: "Z těstovin". Těstoviny jsou taková klasika svátku matek, že se divím, že kromě nedostatku benzínu netrpíme před svátkem také nedostatkem těstovin. "Mám ho pořád, i když se některý ty těstoviny už odlouply....a taky se mi do toho dali mouční červi, ale mám ho pořád vystavený". Musím uznat, že nasadila laťku vysoko.

Geckulka ve čtvrtek tedy v jesličkách dostala od tety pěkně zabalený balíček, na kterém bylo napsáno "Všechno nejlepší k svátku, maminko!". Hned poté, co pochopila, že dárek není pro ní, ale pro mě, začala se dožadovat, ať to rychle rozbalím. "Ne, Geckulko," řekla jsem: "Svátek má maminka až v neděli, tak to bude muset vydržet." Když jsme došli domů, poradila jsem Geckulce, ať utíká dárek rychle schovat pod postýlku, abych ho neviděla. Geckulka to radostně vykonala, ale druhý den přiběhla po probuzení do ložnice zase s dárkem: "Tjen mamá!" (na, maminko!), řekla: "Uver, mamá!", radila: "Je kadó! Je livr!" (Otevřít, maminko! Je dárek! Je knížka!). "Ne, ne, ne, utíkej to ještě schovat.", poradila jsem jí a opakovala si, že až v pátek odpoledne konečně bude doma Hvězdopravec, musím ho požádat, aby Geckulce pomohl dárek schovat a vytáhnout ve správný okamžik. A tak v pátek Hvězdopravec a Geckulka dárek pořádně schovali.

V neděli ráno nás probudila Geckulka, když se pokoušela otevřít dveře naší ložnice. Ještě, že máme panáčka, na kterém se zobrazuje měsíček nebo sluníčko podle toho, zda je den nebo noc. Ono si řeknete, že se to pozná raz dva, ale ono ne, protože v zimě se tu rozednívá až kolem osmé ranní, a v létě v šest, zatímco Geckulka vstává okolo půl sedmé, takže většinu roku za tmy. Od dob, kdy panáčka máme, se Geckulka přestala budit s řevem kdykoli mezi třetí a šestou ranní, ale vstane, když je sluníčko a přijde, což je něco tak úžasného jako moct se umýt po týdenním čundru nebo natankovat plnou nádrž po blokádě rafinerií. Rozhodly jsme nechat Hvězdopravce ještě spát, protože měl opravdu vydatný týden, a šly jsme dělat džus a wafle. Pak se vzbudil Zrníček, a tak jsme si hráli v pokoji, když tu si Geckulka vzpomněla na dárek. "Je kadó, mamá! Je láo! Doné kadó!" (Dárek! Je nahoře! Dát dárek!), volala a ukazovala na skříň. Skříň je vysoká, já jsem malá, na skříni je naházeno spousta věcí, mně se nechce pro schůdky do kuchyně, a tak šátrám a ukážu prázdnou krabici od Zrníčkových svršků, která tam trůní uprostřed toho všeho zmatku: "Tohle chceš?". "No, je kadó! Je mamá kadó!" (Ne, dárek! Máma dárek!), začala se zlobit Geckulka. Podívala jsem se pečlivěji, ale nic jsem neviděla. Určitě si to poletla, řekla jsem si. Přece si nemůže pamatovat, kam to schovali. Když někam schová Dudu nebo jinou hračku, pamatuje si to maximálně hodinu, možná ještě tak půl dne, ale rozhodně ne dva dny. Podívala jsem se pro jistotu na jinou skříň. Geckulka trochu váhala, ale ukazovala pořád na stejné místo a zlobila se čím dál tím víc. "Víš co, řekni tátovi, aby ti pomohl.", navrhla jsem nakonec. Konec konců, už bylo osm ráno: "Chceš ho jít vzbudit?" "Ui", přisvědčila Geckulka. A tak jsme šli. A Hvězdopravec vstal a dárek na skříni našel. Geckulka mi ho dala tak pyšně, že jsem málem sama pukla. "Uver, mamá!!", poroučela. Rozbalila jsem dárek. Nebyla to knížka, ale obrázek obtisknutých Geckulčiných nožiček v rámečku z knoflíků. "Je apui! Kom sa!" (zatlačit, takhle), ukázala mi Geckulka, jak obtiskla nožičky. "Je doné buton Fany. Apyje!" (Dala knoflíky Fany. Zatlačit!), zatlačila na knoflíky. "Tak maminka si to dá do pokoje," řekla jsem. "No, je frigo mamá!" (ne, na ledničku!), trvala na svém Geckulka. A tak jsem přidala obrázek na ledničku k obrázkům šneků, které Geckulka tak ráda maluje, a k nálepce s koníčkem a kravičkou, který byl na baterii elektrifikující náš plot. Geckulce se nálepka tak líbila, že ji Hvězdopravec musel sundat a dát na ledničku. Lednička je nejprestižnější galerie v našem bytě.

Ať je to jak chce, jsem ráda, že do knoflíků se mouční červi nedají, protože obrázek mi udělal naprosto neracionální radost. Ne nadarmo mluví Winnicott o mateřském šílenství. Ale nedá se nic dělat, dostat dárek, o němž si Geckulka pamatuje, jak ho vyrobila a že mi ho má dát, to se zkrátka za nic na světě nekoupí.

Přeju vám, ať si svátek matek užijete jako já!

O hladových (nejen) autíčkách

Není benzín. Těsně před začátkem posledního roku prezidentského období vláda protlačila nový zákoník práce pomocí paragrafu "49-3", který umožňuje přijmout i zákon, pro který není většina parlamentu. Do dalších podrobností se tu pouštět nebudu, protože právu rozumím jako koza petrželi a nejspíš už teď jsem napáchala několik nepřeností. Až na ten benzín. Odboráři zablokovali rafinerie, Francouzi pamětlivi blokády z roku 2010 (rok a půl před koncem předchozího prezidentského období) se nahrnuli k čerpacím stanicím, naplnili všichni najednou nádrže a bylo to.

Jedněmi z těch, kdo nádrže nenaplnil, a to především proto, že se vrtal v záhonku a sledoval, co zase požírá Zrníček za ohavnost, byl Hvězdopravec a já. V roce 2010 jsem byli v Chile, zprávy stíháme sledovat jedním okem a domníváme se, že k nám na venkov stejně dorazí všechno se zpožděním. Všechno, až na nedostatek benzínu, který se k nám, do jednoho z nejméně osídlených regionů, tedy do regionu, kde je naprosto běžné, že jedete šedesát kilometrů k doktoru, dorazil naopak s předstihem. Ropné krize jsme si všimli až v pondělí, když jsme se vraceli od zubaře, kterého máme krásných padesát kilometrů od Zvonokos. Na pumpě u Aix byla taková fronta, že to blokovalo dálnici. "Hm, možná jsme to trochu podcenili", řekl Hvězdopravec a podíval se na kontrolku Dežotovy nádrže. Měli jsme jak dojet domů a možná jednou jet do práce. Zdálo se, že náš první společný výlet pouze ve dvou od narození dětí - romantickou cestu k zubaři a následně naplánovaný oběd u zvonokoských Číňanů - budeme muset obohatit ještě o shánění benzínu. Na nádraží jsme vyzvedli Dustera - ještě, že jsem ranní cestu do Marseille absolvovala vlakem, napadlo mě, ještě, že se i přes tříleté zkušenosti ze Santiaga de Chile do Marseille autem bojím - a jeli jsme tankovat. Bylo zavřeno. Všude. U Číňanů naštěstí ne, a tak jsme si přeci jen zašli na oběd a rozhodli se, že dumání o benzínu necháme na večer. Večer se vrátila Geckulka z jeslí s tak strašným kašlem - zatracené jaro se na nás letos obořilo denním větrem ze všech možných světových stran, a totálně tím pošlapalo naše rodičovské právo na čtyři měsíce bez nudlí - že bylo jasné, že jeden z nás zůstane druhý den na paragraf a Hvězdopravec našel kolegyni, která benzín měla a měla druhý den jak jet do práce. A já jsem pak druhý den cestou k doktoru našla pumpu, kde nejen, že trochu benzínu bylo, ale pumpaři se rozhodli distribuovat jen za dvacet eur na osobu, aby došlo na co nejvíce automobilistů, takže se dostalo nejen na Dežota, ale i na Dustera. Geckulka se ve frontě pořád dokola ptala, jestli ty autíčka vedle mají taky tak veliký hlad jako to naše a Zrníček kooperativně spal. Idyla.

Druhý den jsme tedy mohli zase jet do práce. Vyjela jsem jako obvykle těsně před osmou, ale ouha. Na silnici údolím Durance, která je sice limitovaná na devadesát, ale kde všichni Jižané sviští nejméně stovkou, se všichni vlekli pěkně sedmdesátkou. Cesta mi trvala hodinu a půl, ale zatímco jsem ji začala s 440km v nádrži, dojela jsem do práce s 520. Poučení z toho zní, že kam se na všechny radary a policisty hrabe nedostatek paliva.

Děti samozřejmě stávkující Francie nijak nerozhodila. Zrníček se na zlé časy dále připravuje tím, že po bleskurychlém vyplivnutí dudlíku neuvěřitelně přesným gestem rychle požírá hlínu, kameny, šneky, prach a trávu - upřímně mě rozesmívá fakt, že bych se měla zamýšlet nad tím, zda mu neuškodí nepřevařená voda z vodovodu a nevyžehlené prádlo - a Geckulka velmi obstojně jezdí ve šlapacím autíčku. A jsou stále parťáci.

Vstávají oba pěkně kolem půl sedmé ráno, ale často už od šesti slyšíme v chůvičce, jak v pokoji žvaní. Zrníček brouká a Geckulka ho napodobuje, a když Zrníček začne radostí křičet, Geckulka řekne káravě: "Nini!", než se konečně na dětském budíku objeví sluníčko, znamení, že se smí vstávat. Geckulka vezme opičku Dudu, Čupíka a Méďu a vydá se na chodbu. "Sebou Nini!" poroučí, když jí vyjdu vstříc. Jdou mi pak do kuchyně pomáhat mačkat pomerančovou šťávu: Geckulka pomáhá, Zrníček vyhrabe z krabice totálně plesnivý pomeranč a strčí ho rychlostí světla do pusy, já rychle vystartuju, pomeranč seberu a Zrníček pak dle nálady buď natáhne trochu moldánky, nebo se začne smát, to je ale legrační hra, a rychle sáhne po dalším pomeranči a také si ho strčí do pusy a čeká, až mu ho vezmu, a tak pořád dokola. Pak snídáme, Zrníček jako obvykle hází všechno, co už nechce, na zem a Geckulka vydlabává ze štrůdlu jablka, ořechy dává stranou a těsto jí až nakonec. Pak jdeme okamžitě ven. Zrníček, který byl prvních deset měsíců života to nejhodnější dítě na světě, se s pohybem stal dítětem, ze kterého mi jde hlava kolem. Jeho veškerý zájem se koncentruje na objevování a ochutnávání světa, ze kterého nemá ani špetku strachu. Jediné, čeho se bojí, je Čmeláček ze Včelích medvídků, který zpívá, že do pěti musí být u maminky v doupěti. Není tedy divu, že jakmile Zrníček spatří otevřené dveře ven nebo na terasu, žene s k nim úprkem a pokusí se spadnout hlava nehlava ze schodů. Člověk má tak dvě možnosti. Buď neustále hlídá, kde se Zrníček zrovna pokouší o přizabití nebo alespoň o otravu, nebo zlotřilce posadí do kočárku a svět mu zprostředkuje pevně připoutanému v kšírách. Na hřišti pak Zrníčka vysadím na prolézačky a dívám se, jak se v jedenácti měsících samostatně pouští do jízdy po skluzavce za blaženého chechtání. "Je plu bebé!" jásá Geckulka: "Je kluk!" (už není mimino, je to kluk!). Geckulka, která na skluzavce pořád ještě opatrně brzdí botičkami. Doma si pak dáme oběd, Geckulka se dožaduje ochutnání Zrníčkovy kaše a následně ji spokojeně dorazí za pochvalného mručení: "Je tre bon sa!" (je to velmi dobré), zatímco jí na talíři stydne její vlastní jídlo. Pak se jde spát, ale Zrníček často ve strachu, že by mu mohlo něco utéct, proti spánku bojuje, co mu síly stačí. Zatím vždycky vyhraju, ale někdy mě to stojí monokl, nenechavé prstíčky vražené do nosu a blažený chechot při pokusu o znehybnění následovaný briskným osvobozením se. Odpoledne a večer je to totéž, a pak se koupe, Zrníček ve vaně cáká jako pominutý a čím víc má vody v očích, v nose, v puse a v uších, tím cáká s větší radostí.  Geckulka se jde koupat po něm a pokouší se cákat také, ale tak, aby se jí voda nedostala do žádných ze zmiňovaných smyslových orgánů, což je úkol hodný chytré horákyně. Pak Hvězdopravec jde číst Geckulce pohádku a vybere novou o tom, jak myšky nechtějí jít do školy, protože se bojí hada, a tak si řeknou, že cestou udělají "hada" a had se bude bát, a Geckulka se pak v noci budí křikem a už nikdy nechce tu strašidelnou historku číst znovu.

Tak takhle nějak se máme. Děje se toho pořád tolik, že bych mohla psát jeden příspěvek denně, ale samozřejmě to vede k tomu, že nenapíšu ani jeden za týden. A pokud kromě rafinerií začnou stávkovat ještě elektrárny, jistě to nebude lepší. Jedním jsem si ale jistá. I bez rádia a televize máme o zábavu postaráno.

O cestování

Vážený čtenář si jistě povšiml, že na blog stíhám psát velmi sporadicky. Stíhám o to méně, že veškerý volný čas obvykle trávíme výlety a cestováním. Ráda bych o našich cestách a výletech napsala víc, ale znáte to, kdo výletí, ten nevaří a nepere a o to vehementněji se to na něj vrhne, jakmile strčí nohu zpět do sladkého domova. Spočítala jsem, že kdybychom neměli pračku na sedm kilo prádla, ale obyčejnou na pět (díky, díky Chilané, že jste v době nákupu pračky měli na trhu s bočním plněním tuhle jednu jedinou!) musela bych prát víc než jednou denně, a to s chozením do práce nejde dohromady.

Už jsem tu kdysi psala, že v době, kdy se narodila Geckulka, mi celá Hvězdopravcova rodina pořád dokola omílala, že miminka se musejí brát na návštevy a cestovat, protože jedině tak z nich budou společenští tvorové. Myslím, že kdybych tu jen pronesla něco jako: "nepřijedeme, protože Geckulka má zelenou rýmu a kašle", věta, která, zdá se, není v Čechách úplně ojedinělá, byla bych označena za matku hodnou blázince. Težko říct, nemám moc s čím porovnávat, matkou jsem se stala až tady a s místními zvyklostmi, pravda ale je, že cestujeme hodně, s radostí a klidně i s kašlem a zelenou rýmou.

Výhodou Francie je, že existuje nepřeberné množství takzvaných gîtes k pronajmutí. Gîte je dům nebo apartmán s kompletním vybavením pronajímaný na týden nebo víkend, jak se komu zlíbí. Máte tedy k dispozici kuchyň, která si s ničím nezadá s vaší kuchyní doma, pračku (uf!), koupelnu, obývák a pohodlné ložnice. Majitelé obvykle vybavují gîte také dětstkou postýlkou, a často i židličkou. Zkrátka, jste jako doma, ale výhoda je, že nejste doma, ale někde, kde to neznáte, a tedy někde, kde máte spoustu nápadů na výlety do okolí.

Děti naše cesty zbožňují. Geckulka má už dost rozumu na to, aby věděla, že se chystáme pryč, a svědomitě si s sebou zabalí hračky. Rozumí i tomu, co budeme na dovolené dělat, a těší se dokonce tak moc, že vydrží sedět v autě dvě hodiny bez křiku a bez televize, jen s otázkami, zda opravdu uvidíme koníčka, zda jsme nezapomněli její autíčka, zda budeme jezdit na kole a především, především, jestli na dovolené bude kolotoč.

Kolotoče si poprvé všimla v Ax Les Thermes v Pyrenejích letos na podzim. "Kupo ševal!" (koupit koně!), dožadovala se v křivolakých uličkách lázeňského města, zatímco Hvězdopravec a já jsme ji pobízeli, ať přidá do kroku, protože musíme koupit chleba a něco k tomu na piknik a že v obchodě nikde koně nemají. "Kupo ševal! Kupo ševal!", volala Geckulka se svou obvyklou vytrvalostí a loudala se za námi. "Hele Geckulko," řekla jsem nakonec před obchodem s regionálními sýry a uzeninami: "tak půjdeme tady do toho obchodu a slibuju ti, že jestli tam mají koně, tak ti ho koupím".  Geckulka vešla do obchodu se mnou, koupili jsme sýr a při placení Geckulka spustila znovu: "Kupo ševal, kupo ševal!" "Chce, abychom koupili koně", usmála jsem se na prodavačku spiklenecky: "Máte koně?". Prodavačka teď Geckulce vysvětlí, že koně nemají, a bude to, těšila jsem se. Jako rodič už bych ale měla být zvyklá, že do žádných pastí se nepadá tak po hlavě a bolestně jako do pastí, které si člověk nastraží sám. Prodavačka očividně neměla děti nebo ne děti, které dokáží - bez nadsázky - dvě hodiny opakovat tutéž větu. "Ale ano, můžu vám dát tip na procházky na ponících, to by se jí mohlo líbit", začala mě masírovat netušíc, že Geckulka se v té době bála ještě i holubů a kachen. "Ne, to je dobrý", řekla jsem a snažila se dostat se ze spárů obchodnice: "Ona se bojí" "Ale ne, na ponících jezdí i takhle malé děti", snažila se mě přesvědčit žena za pultem. "Děkuju, podívám se na to doma", vyřknula jsem nakonec bohapustou lež, sebrala sýr a vyšli jsme ven. "Kupo ševal!", ječela Geckulka: "Kupoševal, kupoševal, kupoševal". Trklo mě to, až když jsme přešli ulici a namířili si to přes lázeňskou esplanádu k parkovišti vedle prolézaček. Stál tam klasický francouzský kolotoč jako z Amélie z Montmartru. A byl zavřený. Na své první "kupoševal" si Geckulka musela počkat ještě pár měsíců, ale letos v Alpách se konečně dočkala. A už i ví, že ona věc se jmenuje kolotoč.

Slovo "kolotoč" říká Geckulka česky, francouzsky ho umí také, ale česky se jí nějak líbí víc. Kolotoč je momentálně slovo pro největší blaho, ještě větší než sledování pohádek o Méďovi, nebo pojídání "šíša šokola", čokoládových vajíček, které Geckulka nazývá šiškami. Protože místní kolotoče jsou často konstrukce, které setrvávají na svém místě, a tedy ne pouťové atrakce, které přijedou a zase odjedou, jsem velmi ráda, že nemáme nic podobného u nás ve Zvonokosech. "Půjdeme tudy," říká mi spiklenecky Hvězdopravec, když parkujeme auto ve městě, kde máme v plánu se projít, vylézt na věž kostela, nakoupit na trhu a možná si někde sednout před obědem na kafe: "jinak půjdeme kolem ehm ehm". Hlavně neříkej kolotoč! Geckulka vydrží ono slovo opakovat klidně půl dne. A tak nakonec polevíme, že zítra, když bude hodná, tak se může svézt. A zatímco se vozí doprovázená Hvězdpravcem, já se Zrníčkem pozorujeme, jak se nešťastní rodiče pokoušejí okolo kolotoče narvat do kočárků zmítající se děti a odvléct je domů, posloucháme všechen ten jekot mísící se s radostným hýkáním dětí, které ještě na kolotoči smějí zůstat a vozit se dál dokola v autíčkách a na konících, a pak se kolotoč zastaví, a je to poslední Geckulčina jízda, ale Geckulka se ještě chce svézt na slonu, ale ne, slon už nebude, ne, Geckulko, co jsme řekli, a Geckulka se zmítá a volá "Ankór kolotoč! Ankór kolotoč, ui, dakór!" (ještě kolotoč! ještě kolotoč, ano, dobře!) a zmítá se ještě, když dojdeme k autu, a volá, že chce jezdit na slonu, a večer mi před spaním, když probíráme její den, řekne, že byla na kolotoči, a pak moc plakala, a tak jí řeknu, že maminka taky byla malá a že to zná, že je těžké přestat jezdit na kolotoči, ale prostě to tak je, člověk se nemůže vozit pořád, a Geckulka přikývne a druhý den ráno se mě zeptá, zda zase půjdeme na kolotoč a dodá, že bude jezdit na slonu.

Ačkoli by se mohlo zdát, že tedy neděláme během našich cest prakticky nic jiného, než že se vyhýbáme kolotočům, ve skutečnosti jezdíme také na kolech, chodíme pěšky a v zimě lyžujeme. Máme doma celý arzenál tzv. "baby bordelu". Máme šálu, manducu a krosnu a máme vozík za kolo, na který se dají dát lyže nebo se dá tahat. Podle terénu a velikosti dětí pak děti nasoukáme do požadovaného příslušenství a jde se nebo jede se. A protože to tak děláme od narození, děti jsou spokojené. "La vilet!" volá nadšeně Geckulka a já se divím, proč mluví o pařížské čtvrti nazývané "městečko", když se nalézáme uprostřed Alp a v Paříži nikdy nebyla: "La vilet?" "La vilet!" opakuje Geckulka a pomalu se začíná zlobit, že jí nerozumím. "Jo aha, na výlet!", dojde mi. "La vilét!", zvolá Geckulka radostně a mně se chce jen dodat: a ať se práší za kočárem. Práší se ale jen tak, jak se může prášit, když má Hvězdopravec v krosně na zádech osmnáctikilové dítě, lahev vody, pleny a nejméně dvě plyšová zvířátka, a já mám na břiše jedenáctikilové nemluvně a na zádech batoh s další lahví vody, piknikem a náhradním oblečením pro celou rodinu, ale pořád se přeci jen ještě práší.

Zrníček cestuje také rád a rád využívá cest k ochutnávání nových věcí. Sice teprve nedávno pochopil, že kusy chleba a sušenek, které ukousne, musí před polykáním rozžvýkat - do teď se vždy dusil tak spolehlivě, že jsme si málem mysleli, že má zúžený hltan - ale ochutnává, co mu síly stačí. Vybíravý není, ochutnává květenu a zvířenu, a dokonce i přírodu neživou. Co mu přímo učarovalo, byl pak písek na plážích v Camargue. Párkrát olíznul z tažné koule na vozíku a následně si začal do pusy sypat celé špetky. Protože měl v té době jen dva zuby, nemělo mu to mezi čím skřípat, a evidentně mu to chutnalo víc než přesnídávka, jogurt a zeleninová kaše dohromady. Snažili jsme se mu zabránit v polykání písku jak to šlo, ale nezabíralo nic. Dudlík letěl okamžitě ven, v náručí se Zrníček zmítal jako pomitnutý a přidržování rukou nesl velmi nelibě. Musel si té exotické kuchyně zkrátka užít. Ale po návratu domů do Zvonokos pak objevil hlínu a především sušené blátěné tyčinky, které vypadávají Hvězdopravci z podrážky gumovek po rýpání záhonu, a od té doby po písku už nejspíš netouží. Zato když jdeme na terasu, nabere ten nejrychlejší sprint jakého je v lezení po zadku schopen dosáhnout a ostřížím zrakem vždycky nějakou tu lahodnou tyčinku najde. To máme za to, že naše první dítě do pusy nic nestrkalo.

Ať už je to ale jak chce, naše děti ale evidentně cestujou rády. Geckulka při dubnovém pobytu v Alpách dokonce odmítala v den odjezdu naši gite opustit a volala: "ankór vakáns, ui!!!!" (ještě prázdniny, ano!!!). A když jsme o pár týdnů později na Nebevstoupení  jeli do Camargue - kde jinde by se člověk tahal na kole s vozíkem plným dětí - jen nám rozdělila postýlky: tady Nini, tady já, táta a máma tady. Jako doma.