Dneska děti špatně spaly. Zrníček si začíná opět plést den a noc a zatímco odpoledne je schopen spát čtyři hodiny v kuse, v noci je zase kdykoli schopen vyhlásit, že už je vlastně den. Jsem unavená a na pozvání na diskotéku v jedenáct večer nebo ve tři v noci reaguju tak, že odvelím Hvězdopravce na kanape k Geckulce, Zrníčka dám do naší postele king size co nejdál ode mně, zajistím polštářem, nechám tancovat a spím. Protože jen spokojeně brouká nebo trochu huláká, ale zkrátka nebrečí, nedbám natřásání madrace a dunění, ne nadarmo jsme léta bydleli v Bellavistě, čtvrti nočního života, spím a spím a nedbám.
Jenže dneska v noci se k němu přidala i Geckulka. "Tití! Tití!", ozývalo se zoufale z chůvičky u naší postele v jednu v noci. Protože Gecková a Zrníček spí ve stejném pokoji, reagovala jsem rychle, a to navzdory tomu, že už mám čtyři dny cosi, co není chřipka, ale je to dost jako chřipka. Když ječí Geckulka, chodí Hvězdopravec, ale ten má teď tolik práce, že spí čtyři nebo pět hodin denně, a tak jsem se určila jako ten, kdo půjde spát do Zvěřince. Našla jsem dudlík, vrazila ho Geckové do pusy a padla do postele. "Šosé!", ozvalo se po půl hodině. Ponožka. V příspěvku o podšitosti jsem vám totiž zapomněla napsat, že Geckulky nový způsob jak přilákat rodiče, je ten, že si sundá ponožky - odmítá spát pod peřinou, tak spí v ponožkách - a volá nás, ať jí je přijdeme obléct. Rousseau by jistě byl schopen - než by ji dal do sirotčince - opakovat celou noc: "když si sundáš ponožky, bude ti zima, je to jen přirozený následek tvé akce", já ale vstanu, dojdu do postele k Geckulce, hledám v jejích rukou (tam obvykle ponožky jsou), nemůžu ponožku najít, tak jdu do skříně pro jinou, chytnu co chytnu, navléknu ponožku a jdu spát. Spím asi tři čtvrtě hodiny, pak kojím. Pak určitě nejméně jednou tahám Geckulku z pasti, protože se zamotala do peřiny, nemůže se vymotat a řve vzteky. K ránu zaslechnu v polospánku zakašlání, takové ošklivé zakašlání, s chrchlem, a napadá mě, že se Zrníček tím chrchlem dusí, tak vyskočím, běžím k jeho postýlce, říkám si, že je divně blízko rozkládacího gauče a je mi divné, že jsem se nepraštila o bariéru, hledám dudlík nebo jestli dítě dýchá, ani nevím, pak se otočím a zjistím, že dveře pokoje nejsou tam, co mají být a že někdo asi přestěhoval nábytek a zatímco šátrám Zrníčkovi po hlavičce, dojde mi, že to není Zrníček ale Geckulka, že jsem si popletla postýlky a kašle a že je všechno v pořádku, a tak zase padnu zpět do postele a za půl hodiny je tři čtvrtě na šest a Zrníček vstává, aby si užil alespoň afterparty. Jsou dny, kdy v polospánku přikazuju Hvězdopravci, který jde spát "nelehni si na Zrníčka!", protože se domnívám, že spí v mojí náruči, jsou dny, kdy tvrdím, že kojím, i když Zrníček křičí vedle v pokoji v postýlce, ale poplést si postýlky a děti, to se mi ještě nestalo.
Odpoledne mám schůzku u doktora, aby se podíval na tu mojí chřipku a na Zrníčkův kašel. Jako správná matka plánuju už úplně automaticky všechno dopředu, a tak vím, že se mi v předvánočním shonu určitě nepodaří zaparkovat blízko doktora, takže tam budu muset dojít i se Zrníčkem a Geckulkou, a tak beru manducu a rozhoduju, že Zrníček nebude ode dneška jezdit v korbičce, ale v kočárku sporťáku neboli hamace, protože kdyby se mi opravdu nepodařilo zaparkovat nikde, strčím do kočárku Geckulku, budu doufat, že se jí to bude zdát vtipné, Zrníčka si přidělám na hruď a tím pádem se mi podaří k doktoru dojít. Zvonokosy jsou v pátečním odpoledni nacpané většími či menšími prdítky, místo na parkování nikde, ale nakonec se na nás štěstí usměje, těsně přede mnou v zácpě někdo vyjíždí a není to vlbec daleko od ordinace, parkuju, vyndavám kočárek, poutám jedno dítě, vyndám druhé dítě a přikazuju mu utíkat, co mu síly stačí, a Geckulka spolupracuje, na vánoční dekorace hledí za poklusu, u obrovského nákladního auta, které nám blokuje chodník a kvůli kterému musím s kočárkem do silnice, se zastaví jen asi na tři vteřiny, já ji jednou rukou držím a druhou řídím kočárek, schody do ordinace už s kočárkem umíme, umíme i přidržování dveří zadkem, zatímco ruce drží kočárek venku na schodišti a nechávám Geckulku prosmýknout se dovnitř škvírou někde mezi tím vším, zkrátka, s pouhým desetiminutovým zpožděním přistáváme v ordinaci u kolegy strejdy Patrika. Sundám z dětí všechny bundy a kombinézy a nacpu je do kočárku, Zrníčkovi dvakrát upadne dudlík na podlahu v čekárně, já ho dvakrát dojdu umýt na strašně špinavý záchod u našeho doktora a Geckulka chce pokaždé jít se mnou. Pak se otevřou dveře, vyjde doktor a zve nás dál, a tak beru jednou rukou kočár plný bund, tašek a harampádí, do druhé osmikilového Zrníčka a za doktorem se vynoří paní s chodítkem a chce projít, jenže půl chodby blokuju já s kočárem a druhou polovinu dvouletá Geckulka s Dudu, která nechápe, že musí uhnout, a mně nejde uhnout s kočárem i s dítětem najednou: "Máte moc dětí", směje se doktor: "nebo málo rukou."
Cestou zpět se rozhodnu, že nebudeme utíkat a podíváme se na výlohy a na všechno, co bude Geckulku zajímat a o co ji připravil úprk k doktoru. Mám dobrou náladu, že jsme to všechno zvládli. Ukazuju Geckulce stromeček, a když přecházíme na semaforech, rozhodnu se uštědřit Geckové první lekci silničního provozu, nebo ji alespoň potěšit pohledem na panáčky co stojí nebo chodí. "Podívej, červený panáček, musíme stát!", řeknu a zastavím se, i když nic nejede. "Ten panáček taky stojí, tak my musíme stát.", říkám. Kolem mě projde pán, rozhlédne se a přejde. Mám dobrou náladu, a tak říkám: "Ty ty ty, pane, to se nesmí, svítí červený panáček!" Vím, že podle Rousseaua by se teď mělo stát, že pána přejede auto, aby se naučil, že na červenou se chodit nemá, ale naštěstí nic nejede a pán přejde v bezpečí. Geckulka ukazuje na panáčka a je spokojená. Možná se jí líbí, možná i rozumí, co jí říkám. Sem tam projede auto, sem tam se změní světla na semaforech, jen my máme pořád červeného panáčka. Ověřuji, že není třeba zmáčknout tlačítko, ale není. Napravo od nás se barvy mění, ale naše auto je na druhé straně tam, kde je pořád ten zatracený červený panáček, který se ani nehne. Po asi pěti minutách musím přiznat porážku, semafor je jednoznačně rozbitý. "No, tak zelenýho uvidíme někdy jindy.", kapituluju, vedu svoji dceru přes silnici na červenou a metodou přirozených následků jsem se právě naučila, že moc entuziasmu škodí.
Geckulka se před večeří dvakrát srdceryvně rozpláče, znamení to, že kakala do plenky, tak ji dvakrát přebalím, pak je večeře a zatímco se Geckulka koupe, ukládám Zrníčka. Z koupelny se ozve sdrceryvný jekot, ve mně to taky hrkne, protože vím, že je Geckulka ve vaně, ještě, že Zrníček není u prsu, položím ho a letím do koupelny přistrčit nočník. Gecková tvrdí, že kakat nebude, tak se zase vrátím za Zrníčkem a kojím a jak tak kojím, ozve se zase ten příšerný jekot, a když dokojím a dojdu do koupelny, tak vidím přesně to, co si myslíte, že vidím. A tak Geckovou osprchuju, a vím, že až ji obleču, povím jí pohádku a ona usne, tak mě čeká mytí vaničky a všech hraček v ní. Povídám tedy o Méďovi, jak byl u doktora, o Méďovi a kamarádovi, a pak o Méďovi, co se koupe, pamětliva toho, že je lépe se držet zajetých kolejí se nepokusím vložit nic originálního a Méďa opravdu jen plave s rybičkou a dělá rukama pěnu, nic jinýho, a když nakonec skončím se všemi těmi historkami o Méďovi a čeká na mě ta vanička, řeknu si "merde!", však ono to počká, co takhle psát chvíli na blog.
A tak vás tu v rychlosti zdravím a doufám, že mi budete věřit, že tu teď sedím před blogem s úsměvem na rtech a říkám si, že mít děti je báječné a že ty moje jsou nejhezčí na světě.
